Časopis Umělec 2006/1 >> Ve stínu hrdinů Přehled všech čísel
Ve stínu hrdinů
Časopis Umělec
Ročník 2006, 1
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Ve stínu hrdinů

Časopis Umělec 2006/1

01.01.2006

Alena Boika | reportáž | en cs

Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť všichni ostatní věděli o nepřehlédnutelné prezentaci současného umění této oblasti na Bienále v Benátkách, kde Střední Asie představovala v roce 2005 jeden z hlavních objevů.

Druhá mezinárodní biškekská výstava současného umění pojmenovaná „Ve stínu hrdinů“ (7.–17. 10. 2005) pro mě začala už cestou do Kyrgyzstánu, když jsem se mírně vystrašená po povinném zouvání a dalších ještě pečlivějších bezpečnostních kontrolách na letišti ocitla ve stísněném prostoru letadla. Byl doslova nabitý lidmi, krabicemi a zvířaty – ta tam popravdě řečeno sice fyzicky přítomna nebyla, mám však tendenci je do výčtu zahrnout, protože by mi do prostředí letadla dokonale zapadala. Mým sousedem byl člověk jménem Tynčtykbek Konušbajev, prezident korporace „Baytur“, který mi poté, co zjistil, že letím na výstavu, začal vyprávět o kulturních tradicích své země, a to i s výkladem významu hrdinských kultů. „Lidé mají znát své hrdiny a chovat je v paměti,“ vyjádřil se. V prosinci předcházejícího roku (2004) věnoval městu dvanáctimetrový památník znázorňující legendárního siláka Kožomkula, což je historická postava, která žila poměrně nedávno a zemřela v roce 1964. Uvědomila jsem si, že hrdinský epos nehraje v této zemi roli něčeho archaického, co oživuje nanejvýš vyprávění a muzea, nýbrž že spoluurčuje základní kulturně-sociální strukturu současné společnosti. Čas běží a hrdinové se střídají, jejich byť i jen neviditelná přítomnost je však nezbytná. Socialistický styl ztvárňování hrdinů byl nahrazen nekonečným klonováním jezdeckých, zoomorfních a portrétních skulptur hrdinů mytických eposů všech možných období pocházejících z oblasti od Kaspiku po Mongolsko, to podstatné však přitom uniklo a zůstalo „ve stínu“. Právě toto hledání kulturní identity přiblížila výstava „Ve stínu hrdinů“, na níž se kurátorsky podíleli kyrgyzští umělci Gulnara Kasmalieva a Muratbek Džumaliev. Zúčastnilo se přes 30 umělců ze zemí Střední Asie včetně Afghánistánu, Kavkazské oblasti, Ruské federace, Číny a Spojených států. Samostatný kurátorský projekt Sary Raza (Velká Británie) „Ve stínu padlých hrdinů“ představil umělce íránské a kurdské diaspory ve Velké Británii a Německu.
Biškek je zvláštní město, jehož bílé ulice a náměstí jsou tak prostorné, jako by je pro sebe nestavěli obyčejní lidé, ale nadpozemští hrdinové. Překrásná architektura spojující v sobě prvky socialistické éry a místní kulturně historické vlivy je obklopena parky a kamennými oblouky, klasické řecké vázy najdeme ve společnosti četných soch hrdinů posledních sedmdesáti let. Hory se ztrácejí v nebi nad chruščovkami1 a paláci s nápisy „Kasino“ nebo „Prodej porcelánu“. Atmosféra připomíná Řím na samém počátku úpadku, kde rozkvět již zlehka zasahuje zatím nesmělá plíseň – lidé ještě čtou Večerní Biškek na vývěskách na zastávkách, u automatů se sodovkou však již dívky dávají pozor, aby pohárky ve stylu Mondriana pro jejich estetickou hodnotu někdo neukradl. Po ulicích nechodí velbloudi, hodně lidí však nosí tradiční plstěné čepičky tubětějky. Všude jsou vlajky a hodní milicionáři. Vypadá to, že nad tímto městem pořád svítí slunce.
Velká část výstavy našla místo v podzemních prostorách pod tribunou na Centrálním náměstí „Alatoo“. Místo o rozloze přes 1 000 m˛ bylo po deset let opuštěné a za tu dobu se stalo útočištěm pro krysy a bezdomovce. Kdysi v časech Sovětského svazu z těchto katakomb vždycky před přehlídkou vystoupila na tribunu místní stranická špička a po skončení se zase odebrala zpátky. Další pozoruhodností místa je jeho topografická totožnost s pozůstatky kasemat budovy NKVD. Za tribunou stála až do roku 2003 Leninova socha, v současnosti je na stejném soklu značně svérázná socha „Svobody“. Naproti se nachází Státní historické muzeum (dříve Leninovo muzeum), kam byla umístěna část výstavy. Bez ohledu na některé kosmetické změny působí prostranství stále nanejvýš surrealistickým dojmem – bílé, sluncem zalité náměstí, masivní bílé budovy se zlatými kupolemi, nad nimiž vlají rudé státní vlajky.
Jakoby vedeno snahou vymezit se vůči vládním budovám a státní ideologii se umělecké hledání nového pojmu hrdinství a sebeidentifikace skrylo pod zem do přítmí osvětlovaného množstvím videoinstalací, kde se pod nohama nové „Svobody“ vznášel svobodný duch pohrávající si s obrazy minulosti i současnosti.
Když sestoupili ze světa slunce a bílého kamene pod zem, spatřili návštěvníci nejprve zdařile instalovaný fotografický projekt Nic nevidím, nic neslyším, nikomu nic neřeknu Ulana Džaparova, umělce a činného architekta z Biškeku, který zároveň vydává v regionu jediné periodikum o současném umění pojmenované „Kuram“. Název projektu, pro který posloužil verš populární písně z 60. let, nepotřebuje podrobnější vysvětlení; zatímco píseň je reakcí na realitu tehdejší sovětské společnosti, kde všichni o všem věděli, pro jistotu se však zdržovali jakýchkoli stanovisek, dnešní interpretace souvisí s tématem osamělosti člověka v situaci všudypřítomné a vše urychlující globalizace, kde se sice všichni vyslovují, ve všeobecném hluku se však nedají rozeznat slova.
Mezi nejdynamičtější práce patří videoinstalace Ernsta Abdrazakova a Romana Maskaleva (oba Kyrgyzstán) Superman – bez ohledu na to, že se v ní prakticky nic neděje, pouze za stolem sedí člověk a nahlas vypráví děj filmu Van Helsing. Protagonista (Ernst Abdrazakov) vládne výji- mečnými hereckými schopnostmi, používá působivou mimiku a gestikulaci a působí neuvěřitelně silným dojmem. Předmětem ironické hry je zde zasazení tradiční role východního vypravěče do současné popkultury; vlastní interpretace může být ne-li vizuálně výraznější, tedy aspoň origi- nálnější, a její sledování přináší nemenší vzrušení než známý film.
Naproti tomu za nejstatičtější instalaci, jejíž veškerý smysl a obsah jsou ukryty hluboko uvnitř, lze označit Replikaci hrdinů Rubena Arevšatjana z Arménie. Jedná se o bustu na vysokém podstavci, která je svéráznou narážkou na památník, či spíše odlitkem, který může být interpretován jako libovolný hrdina, již existující nebo teprve zamýšlený.
V sousedství tohoto objektu umístila svoji instalaci skupina „Leninova ulice“ (Alla Girik a Oksana Šatalova z Kazachstánu). Téma bylo nanejvýš aktuální – terorismus a nekončící spory o to, zda jsou teroristé zločinci anebo spasitelé lidstva. Živé květiny, hořící svíčky a nápis na zdi: „K odpovědnosti se přihlásila skupina Leninova ulice.“
Hrdiny reprodukovala rovněž instalace Alexandra Nikolajeva (Uzbekistán) Hledání dokonalosti – byl jí dřevěný inkubátor naplněný vaječnými skořápkami. Kinetická konstrukce s „dobrými dlaněmi“ pěstujícími nové pokolení hrdinů byla pro návštěvníky neustále se hromadící okolo natolik atraktivní, že velmi brzo došlo k jejímu poškození jedním z nich.
K nejromantičtějším prácím patřila videoinstalace Walkman Saida Atabekova (Uzbekistán – Kazachstán), zobrazující osamělého poutníka ve vetchém oděvu nesoucího nekonečnou stepí kontrabas. Said je tou nejarchetypálnější postavou Střední Asie, jakou si jen dokážeme představit. Narodil se na vesnici a v současnosti žije v malém městě na jihu Kazachstánu, kde jsou stále živé archaické náboženské představy a víry v nesčetná božstva. Ač známý a zvaný umělec, který s výstavami procestoval celý svět (účastnil se např. 51. benátského bienále, X. pařížského kvadrienále a mnoha dalších), bojí se velkoměst a policistů, jen velmi omezeně využívá e-mail, a kdykoli opouští svůj Čimkent, pije vodku, aby mu byl svět trochu snesitelnější. Jeho vyprávění o pokusu dobýt Moskvu v té nejtěžší a zároveň nejsvobodnější a krásné době na začátku 90. let, kdy jako mladý umělec přijel pokořit hlavní město se svazkem svých prací, by vydalo na samostatnou knihu. Obraz derviše (chudý putující mnich), básníka a heretika, pronásledovaného oficiální mocí, který si pro sebe vybral, působí jako organické pokračování jeho vlastní existence. Celá jeho tvorba je velmi lyrická, nepostrádá však ironii ve vztahu k sobě i k západnímu divákovi, který nepřestává hledat „harmonii v duchovně nevyprázdněném třetím světě žijícím v souladu s přírodou“.
Svérázně a „asiatsky“, jak to sám nazývá, pojal Erbosyn Meldibekov (Kazachstán) téma světového uměleckého dědictví. Vytvořil svůj vlastní Černý čtverec – videoprojekci na ploše ohraničené zlatým rámem, která má stejné rozměry jako původní Černý čtverec Kazimira Maleviče. Rozdíl je v tom, že Erbosynův čtverec tvoří červi – na ploše je obrovské množství černých červů vytvářejících téměř ideální formu známého čtverce, kteří se následně, poslušni svých vnitřních popudů, rozlezou do různých stran. „Víš, Asie – tady je dost horko, všechno se rychle kazí, každé jídlo, všechno se velmi rychle rozkládá,“ vysvětluje Erbosyn.
Návštěva (Prison appoitment) Vjačeslava Achunova z Uzbekistánu byla jedinou zvukovou instalací na výstavě. Odkazujíc k estetice 60.–70. let a soc-artu připomíná, že bez ohledu na to, kam povede hledání nového hrdiny, bude se vědomí o realitě minulosti projevovat ještě dlouhou dobu.
Fotoprojekt Eleny a Viktora Vorobjevových (Turkmenistán–Kazachstán) Káťa a TV ukazuje očima malého děvčátka, jak masmédia vytváří nové hrdiny. „…každý den ve stejnou dobu odtud zněla ta samá hudba, objevovaly se jakési v kruhu se pohybující paličky a potom hlava paní nebo pána, která s neklidem hleděla na Káťu a pronášela různá slova. Nejčastěji se opakovalo mezinárodníterorismus, síťalkaidy, plodyamerickédemokracie, obětiteroristickéhoútoku, georgebushmladší, technologickákatastrofa, headandshoulders, ptačíchřipka, prezidentputin, stranazelených, mírainflace, hvězdyshowbusinessu, radikálnělevicovéhnutí, následkyničivéhoživlu, pampersvícodítěpotřebuje, důsledkyglobalizace, dvavjednom, válkaviráku, cenaropydosáhlarekordníúrovně, nominacenaoskara, jukoschodorkovskij, palestinskoizraelskýkonflikt, zemětřetíhosvěta, oranžovárevoluce, …“ Ilustrujíce to fotografiemi děvčátka s televizní obrazovkou v pozadí, autoři zároveň mluví o formování „nového člověka“, produktu televizní propagandy, hysterie a reklamního balastu.
S obrazy globalizované produkce a reklamy pracuje video Šachrama Entekabi (Šachram Entekabi, Írán; projekt Sary Raza „Ve stínu padlých hrdinů“) Happy meal. V provozovně McDonalds v Berlíně dochází k setkání dvou protikladných gigantů – islámu a korporativního kapitalismu. Dívka v čádoru mechanicky pojídá obrovský hamburger s hranolky a zapíjí to kolou. Zároveň se snaží udržet na hlavě čádor, který má neustále tendenci padat a bránit jí v jídle. Dívka nicméně překonává odpor kultury otců a s výrazem vzrušení v obličeji dojídá pokrm štěstí.
S vizuálními klišé reklamy a popkultury souvisí také druhý projekt skupiny „Leninova ulice“ Ofélie. Gesta. Mladá utopená, věčně unikající objekt touhy v barvotiskovém obrazu fotomodelky demonstruje ikonická gesta různých náboženství (buddhismu, hinduismu, křesťanství, islámu) spolu s gesty nejasnými, neurčitými – která mezi ostatními působí mnohoznačně.
Určité styčné body s předcházející prací vykazuje video Natálie Dyu (Kazachstán) Já mám ráda Naomi, Naomi má ráda ovoce, které zobrazuje umělkyni sedící na toaletě, kterak medituje o preferencích topmodelky Naomi Campbell a se zaujetím se snaží dobrat chování a zvyků „své hrdinky“. Videozáznam pravidelně střídá animace představující modelku obklopenou jejími oblíbenými (dle mínění Natálie) věcmi – květinami a ovocem, psy a papoušky. Tento barevný obraz života dokonalého těla Naomi působí obzvlášť výrazně na pozadí záchodového snění umělkyně, pro níž takový obraz představuje jedině možnou a důstojnou existenci, kterou Naomi uskutečňuje jaksi za všechny dívky sedící v opuštěných, malých a šedivých komůrkách.
Tématem neméně populárním než reklama a showbusiness – sportem, konkrétně „prvním mezi sporty“, tedy fotbalem, se zabývá Dmitrij Gutov (Rusko) ve svém fotoprojektu Máma, táta a Liga šampionů (2002). Dokážeme si jistě představit, jaké množství rozličného fotomateriálu padlo na celém světě na zaznamenání tohoto fenoménu. Umělec zaměřil pozornost na zvířecí a komické prvky ve výrazech obličeje oduševnělých fotbalistů a po prostudování rozsáhlého obrazového materiálu uchopil téma s jemu vlastní ironií. Oblékl své rodiče do fotbalového dresu, míč letí a na obličejích se objevují známé „fotbalové“ grimasy.
Další vystavený projekt Dmitrije Gutova, video Eroika (2005), rovněž souvisí s fotbalem. Jedinou postavou je osamělý chlapec ve sportovních kalhotách a tričku, který v jemném sněžení s šíleným zaujetím znovu a znovu kope do míče, aby jej dostal do neviditelného cíle. Zní dramatická Beethovenova hudba. Míč letí dírou v plotě, děj kulminuje. Hrdina se převléká, zamotává se do nohavic kalhot a padá, na jeho zádech vidíme nápis „Aleničev“ (známý fotbalista). Komické najdeme vždycky poblíž dramatu.
Video Muratbeka Džamalieva a Gulnary Kasmalievy ukazuje pouze na první pohled jakoby ve snu odplouvající loď vedle industriálních snímků nákladu. Historické paralely jsou zřetelné – počátkem 20. let také nějaká loď odvážela z Ruska filozofy, profesory, umělce, básníky a všechny, kterým se už nedostávalo prostoru pro svobodnou tvorbu. Obzvlášť deprimující pocit proto vyvolává název práce Do budoucnosti….
Takový tragický pocit zanechává i videotrilogie Romana Maskaleva (Kyrgyzstán) a Alexandra Ugaje (Kazachstán) Truchlící (2003). „Mýtus, patos a smutek na lidi působí,“ říkají autoři a jako by na zakázku kolektivního diváka předkládají Kosmický smutek, Konec hrdiny a Lásku k věčnému. Děj chvílemi připomíná hru, avšak ta je natolik realistická, že člověk začíná věřit, že válka a smrt Hrdiny není metafora ani rekonstrukce nedávné sovětské minulosti, nýbrž umělecké gesto na hranici sebezničení.
Když už několik dní po zahájení výstavy většina hostů odjela, bylo organizátorům sděleno oficiální obvinění z narušení zákona o státním jazyku. Problém spočíval v tom, že název výstavy byl na afišech uveden pouze v ruštině a angličtině. Kvůli absenci kyrgyzské verze hrozila pokuta, což byl výsledek reakcí známých sponzorů v místním tisku. Situace vyústila veřejnou akcí – Muratbek Džamaliev vyvedl červeným sprejem nápis „Ve stínu hrdinů“ přes úvodní text, čímž si důstojným způsobem zajistil titul nového hrdiny v současném uměleckém světě Kyrgyzstánu, kde budou podobně jako ve všech ostatních postsovětských republikách ještě dlouho živé všechny staré komplexy a stereotypy.

Poznámky:
1. Chruščovky – několikapatrové obytné domy s malými dvou- nebo třípokojovými byty stavěné v 50.a 60.letech (tj. za vlády N. S. Chruščova) za účelem rychlého řešení bytové nouze.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
Albánie
Červená, žlutá a modrá uprostřed ničeho
Červená, žlutá a modrá uprostřed ničeho
Jiří Ptáček
I Na plakátě ve vestibulu velkého tiranského hotelu, kde jsme se nakonec neubytovali, nás jakási turistická kancelář lákala sloganem “Albánie: poslední tajemství”. Oslovilo nás to, přestože jsme vůbec nechtěli poznávat pamětihodnosti, co přestály řádění Envera Hodži, ale pouze zjistit, co to znamená Tiranské bienále 2. Před dvěma lety se uskutečnilo poprvé a jeho patron Gian Carlo Politi se…
Číst více...
sympózium
Hrobařské Laboratorium / Konceptuální sympozium ve Vyšných Ružbachoch
Hrobařské Laboratorium / Konceptuální sympozium ve Vyšných Ružbachoch
Jiří Surůvka
Výtvarné sympozium, které pořádal spolek C+Sart tentokrát ve spolupráci s obcí Vyšné Ružbachy a Muzeem V. Löfflera v Košicích, probíhá ve dvouletých intervalech již počtvrté. Předtím bylo v Prešově (92), Vysokých Tatrách (94) a Košicích (96). Cílem kurátorů Vlado Beskida (SK) a Harma Luxe (CH) bylo v širším rámci navázat komunikaci umělců ze středoevropského prostoru (byli pozváni dva Češi, jeden…
Číst více...
reportáž
Ve stínu hrdinů
Ve stínu hrdinů
Alena Boika
Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť…
Číst více...
svaly
Dobrodružství svaloviny
Dobrodružství svaloviny
Jan Suk
"Místo vykládání potřebujeme umění milovat. Susan Sontag Před dvěma lety jsem v lublaňské galerii uviděl fotografii, záznam z performance jednoho balkánského umělce (jehož jméno jsem už dávno zapomněl), na které umělec vzpírá a posiluje. Kontrast jeho svalnatého těla zasazeného do intelektuálního kontextu galerie mne nesmírně nadchl. V tu dobu jsem zrovna četl knihu Magic of the State od…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Fountain, 1995, silkscreen print, 44 x 27,5 cm
Více informací...
65 EUR
76 USD
Rukopisy čtenářských verzí tří loutkoher:, , Obsahuje tyto hry:, , 1. Seance vyšehradská, Aneb pouť utajená K.H. Máchy a...
Více informací...
8 EUR
9 USD
/komix na hraně existence/, , Kolážový comiks „na hraně existence“, tento „deník všední úzkosti“ je pravou arcikuriositou...
Více informací...
6 EUR
7 USD
tisk na banerovou folii, 250 x 139 cm, 2011 / ze série deseti číslovaných exemlářů signovaných autorem
Více informací...
799,20 EUR
939 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS PERLA
Areál bývalé papírny
Nádražní 101
252 46 Vrané nad Vltavou

 

Galerie a kavárna tevřena od středy do neděle od 11:00 do 22:00
a na objednávku na shop@divus.cz, +420 606 606 425

 

 

Divus Perla
Gábina Náhlíková, gabina@divus.cz, +420 604 254 994


Nakladatelství Divus
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888


Studio Divus
Helena Jiráková. studio@divus.cz


Časopis Umělec
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

 

Kavárna Perla
Lucie Palečková, shop@divus.cz, +420 606 606 425
 

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

 

Otevřeno od středy do soboty mezi 12:00 a 18:00.
 

DIVUS BERLÍN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Německo
berlin@divus.cz, +49 (0)151 2908 8150

 

Otevřeno od středy do neděle mezi 13:00 a 19:00.

 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Vraného nad Vltavou, Nádražní 101.