Časopis Umělec 2006/2 >> Revoluce trpaslíků za osvobození otrokyně Izaury a politických vězňů! Přehled všech čísel
Revoluce trpaslíků za osvobození otrokyně Izaury a politických vězňů!
Časopis Umělec
Ročník 2006, 2
6,50 EUR
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Revoluce trpaslíků za osvobození otrokyně Izaury a politických vězňů!

Časopis Umělec 2006/2

01.02.2006

Dmitrij Desaterik | history | en cs

Od 19. listopadu do 30. prosince 2005 probíhala v kyjevském Centru současného umění a s podporou občanského sdružení PORA, jež se proslavilo výraznými politickými projevy v době ukrajinské revoluce, výstava Oranžová alternativa. Jednalo se o autorský projekt polského umělce Majora Waldemara Fridricha. Ještě předtím byl projekt představen v Charkově, Doněcku a Dněpropetrovsku, následně pak ve Lvově.
Přestože si oranžovou barvu vybrali stoupenci Viktora Juščenka, skutečnými příznivci „oranžového hnutí“, pro něž je hlavní udělat z politiky ironický happening, se nestali.
Zakladatel polské Oranžové alternativy Waldemar Fridrich, absolvent Fakulty historie a dějin umění Wroclawské univerzity a autor mnoha publikací, známější pod přezdívkou „Major“, začal po vyhlášení výjimečného stavu v 80. letech pořádat řadu absurdních politických akcí. Jak řekl, „člověk se nemůže s vážností chovat k policistovi, který v průběhu výslechu položí otázku, proč se vyslýchaný zúčastnil nepovolené demonstrace trpaslíků“.

Původ trpaslíků
Jeho prvního happeningu Manévry cizí legie v dunách se zúčastnili pacienti psychiatrické léčebny, z nichž většina zvolila duševní chorobu jako způsob úniku před základní vojenskou službou. Právě tehdy se Fridrichovi od jednoho psychoterapeuta dostalo ironické přezdívky „Major“. Zatímco televize vysílala zprávy plné nesnesitelné propagandy, stovky lidí mlčky venčily psy. Jednou pouze na levé, podruhé na pravé straně ulice.
Jindy se na domovních zdech v centru objevily tisíce plakátů s vyobrazením Karla Marxe. V takovém množství byly pouze směšné.
Některé metody byly riskantnější. V době kulminujícího výjimečného stavu například poblíž wroclawské zoologické zahrady proběhla demonstrace pod heslem „pusťte medvěda“. Podtext byl všem jasný, policie však nevěděla, jak má reagovat. Když se konečně rozhoupala k akci, odkudsi se objevili „trpasličí policisté“ oblečení jako klauni a začali s velkým nasazením pomáhat policii skutečné. Strážcům pořádku nezbylo nic jiného než se v atmosféře všeobecného veselí vzdálit.
Trpaslíci byli hlavní údernou silou Oranžové alternativy. Poprvé se objevili tehdy, když začal Major malovat komické figurky na místa, kde úřady nechaly přetřít protivládní hesla. V jednom brazilském seriálu vysílaném v té době (mimochodem velmi populárním) vystupovala postava otrokyně Izaury – vedle obvyklých hesel jako „Ať žije solidarita“ se tak objevil i požadavek svobody pro otrokyni Izauru, s obrázkem trpaslíka.
Později se dokonce objevil zvláštní oběžník OA, v němž stálo: „Trpaslík je stvoření, o němž víme velmi málo. Britská encyklopedie, dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků), ani žádné jiné světové dílo o nich neříká nic kromě toho, že se jedná o malé lidi žijící v lesích. S trpaslíky se dobře znali například bratří Grimmové nebo Sněhurka. Socialismus vysoko hodnotí ideu trpaslíků, a to nejen pro červenou barvu jejich čepic. V Polské lidové republice bude možné spatřit trpaslíky 1. června (Mezinárodní den dětí) na Švidnické ulici ve tři hodiny odpoledne. Je dost dobře možné, že se trpaslíci z pohádek stanou patrony Druhého stadia ekonomických reforem.“

Krátké dějiny trpaslíků
Prvního června 1987 tancovaly desítky trpaslíků v červených čepicích na wroclawském náměstí. Rozdávali dětem lízátka a zpívali ukolébavky. Výsledkem bylo, že řadu účastníků odvezla policie kvůli rušení veřejného pořádku a znečišťování veřejného prostranství (některá lízátka spadla na zem).
Následovala akce Kdo se bojí toaletního papíru?, reagující na nedostatek spotřebního zboží. Prohlášení sdělovalo zásadní věci: „Socialismus se svým extravagantním přerozdělováním zboží a excentrickou sociální pozicí posunul na první místo sen lidí o toaletním papíru... Za účelem uspokojení imperativu progresivního myšlení se shromáždíme 1. října ve čtyři hodiny odpoledne na Švidnické ulici. Každý nechť si s sebou přinese toaletní papír. Opatrně jej vyjměte a po útržcích rozdávejte lidem. Rozdělujte jej spravedlivě. Spravedlnost ať začíná od toaletního papíru.“ A v dodatku stálo ujištění: „Můžeme vytřít i vládě.“
Represivním orgánům, tj. armádě a policii, se od Oranžových dostávalo vrchovaté pozornosti. Jaruzelskému se najednou objevil konkurent jménem Pumpernikel, také generál, který začal vydávat zcela nesmyslné vyhlášky, objevující se na stěnách domů – například „Spojené operační štáby armád NATO a Varšavské smlouvy prohlašují příští 9. květen za Světový den závodů ve zbrojení“, nebo výzvy jako „Špioni všech zemí, spojte se!“. Lidé v černém, s tmavými brýlemi, s naslouchátky a trychtýři v rukou se vyptávali chodců, jestli u sebe nemají tajné dokumenty.
Na den Polské lidové armády provedla Oranžová alternativa na základě rozkazu Pumpernikela manévry s kódovým označením Dýně pod majonézou, pod heslem „Organizace Varšavské smlouvy – záštita míru“. Sedmého října v den výročí Velké říjnové socialistické revoluce osedlali Oranžoví dřevěné koně, narazili rudé čapky a zinscenovali bitvu armády Buďonného. Na praporech stálo „Podporujeme Borise Jelcina!“, „Žádáme osmihodinový pracovní den pro tajnou policii“ nebo „Rudý boršč“. Další z hesel znělo „Žádáme plnou rehabilitaci soudruha Lva Trockého“, což způsobilo, že západoněmecká televize odvysílala informace o trockistické demonstraci. Zadrženo bylo 150 lidí. Náčelník policie do rádia křičel „chytejte rudé!“; „rudooranžoví“ se mezitím bavili tím, že policisty a vojáky obdarovávali cigaretami, cukrovím, květinami a samozřejmě ­mandarinkami.
Osmého března 1988 ovšem došlo na samotného Majora. Měl být odsouzen ke dvěma měsícům odnětí svobody za pouliční frašku, při níž upozornil na problémy ženské hygieny heslem „Pershingy – ne, hygienické tampony – ano“.
Tři týdny na to došlo k soudu. Svědci přišli oblečeni v oranžovém a přítelkyně obžalovaného s sebou navíc měla plastového lva na kolečkách, kterého táhla za sebou. Jejich odpovědi byly natolik idiotské, že líčení muselo být několikrát přerušeno. Nakonec byl Fridrich osvobozen – soud po šestihodinovém jednání rozhodl, že rozdávání hygienických tamponů „nelze podle polských zákonů kvalifikovat jako trestný čin“.
Fridrich později řekl: „Západ pochopí situaci v Polsku daleko víc, pokud se dozví, že mě zavřeli nikoli za čtení opozičních knih či textů, ale za rozdávání tampónů.“
Oranžová alternativa postupně získávala masový charakter a rozvíjela se pod hesly „Trpaslíci všech zemí, spojte se!“. Polská zkušenost byla samozřejmě se značnou nápaditostí využita v dalších zemích východního bloku a na tehdy ještě sovětském území se objevila Strana tupců Litevské republiky, kyjevská organizace Luči Čučche, strana estonských roajalistů a další. Svou činnost protáhly až do 90. let.

Trpaslíci na Ukrajině
Jakmile se na podzim 2004 daly do pohybu události na Ukrajině, objevil se Major se svými trpaslíky tam. Vypravili oranžový autobus a projeli s ním Ukrajinu až do Kyjeva, kde předali Juščenkovi patnáctimetrovou oranžovou šálu. „Dozvěděl jsem se o oranžové revoluci na Ukrajině v době, kdy jsem připravoval výstavu Oranžová alternativa pro Evropský parlament v Bruselu,“ vypráví W. Fridrich. „Když mě jednoho rána probudili a řekli, že tam začala ‚moje revoluce‘, cítil jsem se jako Lenin v Curychu, když mu oznámili, že padl car a v Petrohradě se k moci dostal Kerenský. To, co jsem viděl, překonalo všechna má očekávání. Nás bylo v Polsku v roce 1988 v oranžových čepicích deset tisíc, v Kyjevě jsem uviděl stovky...“
Letos přijel Major na Ukrajinu opět a tentokrát s sebou přivezl výstavu věnovanou minulosti a přítomnosti trpaslíků – dokumenty, fotografie, několik dokumentárních filmů. V Kyjevě uspořádal společně s místní skupinou „R. E. P.“, která se zrodila na Majdanu,1 performanci Pan prezident. Její podstatou byla záměna politika jeho virtuálním zobrazením: Prezident žije v televizi. Před televizorem s nehybným obrazem Juščenka stál mikrofon a k němu vedl červený pruh koberce. Návštěvník mohl přistoupit a položit prezidentovi otázku, načež dotázaný ožil, objevil se v jiném obleku a s jiným pozadím a krátce odpověděl. Kupříkladu na dotaz „Kdy vstoupíme do Evropské unie?“ následovala odpověď „Nikdy“.
Největší pozornost veřejnosti pak vyvolávala čokoládová hlava prezidenta Juščenka vystavená pod skleněným krytem a opatřená varováním, že za účelem dodržení optimálního teplotního režimu se nelze přibližovat. Tuto hlavu vytvořili aktivisté Oranžové alternativy v listopadu 2004 spolu s analogickým znázorněním Janukoviče a dávali potom voličům ochutnat, čí moc bude sladší. Více méně kompaktní vzhled Viktora Andrejeviče (Juščenka) vyvolával otázku, co že se stalo s jeho protějškem Viktorem Fjodorovičem (Janukovičem). Mnohé návštěvníky zjevně napadaly zlověstné myšlenky...
Nejzajímavějším exponátem i účastníkem zde byl nicméně sám Major.

Interview s hlavním trpaslíkem

Tak kdybychom se vrátili k prvnímu výstřelku ve vašem životě...

Jednou jsem ve škole prohlásil, že nepůjdu na prvomájovou manifestaci, jelikož je to dobrovolné. Byl kolem toho dost rozruch. A pak prvního května jsem vzal lahvičku s nějakými kapkami, šel k tribuně pro stranické činitele a řekl pořadateli, že potřebuji nutně předat kapky na srdce svému otci, který na tribuně sedí a musí si je vzít. Byl jsem vpuštěn. Chvíli mě sledovali, ale já jsem přistoupil k nějakému člověku a začal se s ním bavit o počasí, a oni usoudili, že to je můj otec. Potom začala manifestace a nějací pracující na tribunu házeli květiny, které jsem sbíral. Pak ohlásili, že se blíží moje škola, tak jsem vysvětlil přítomným stranickým činitelům – ti jsou ode mě, musím je pozdravit. A tak jsem se objevil mezi sovětským a polským důstojníkem a házel květiny na ten průvod, což všechny ze školy naprosto šokovalo. Pravda, ředitel se projevil jako velmi pohotový – vykládal potom, že jsem mladý novinář, a proto mě speciálně pozvali na tribunu.

A kolik vám tehdy bylo?
Osmnáct. To byl takový začátek. Potom jsme trochu pomáhali opozici, ale všechno mi to připadalo nějak směšné. Například mě někde sledovali agenti policie. Když za lidmi z opozice chodili tajní, měli z toho všichni nervy, a já jsem se akorát smál. A v době, kdy se objevila Solidarita, jsme už na univerzitě organizovali Hnutí nové kultury. Napsal jsem manifest socialistického surrealismu a v něm jsem se prohlásil za dědice veškeré komunistické klasiky, což byl dříve socialistický realismus, zatímco teď je to surrealismus. A všechno, co se v socialistickém surrealismu děje, včetně policisty postávajícího na ulici, je zároveň uměleckým činem... V období stávek jsme potom vydali satirické noviny Oranžová alternativa. Kvůli tomu se nás vůdci stávek snažili nějak zbavit, protože jsme si dělali legraci i z nich.

Kdy se objevili trpaslíci?
Když generál Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav, lidé začali psát po zdech různá hesla, která však úřady přetíraly. Všude pak bylo plno fleků a na ty jsme začali malovat trpaslíky. A po Černobylu se v ulicích objevili trpaslíci skuteční. Ještě předtím jsem roznesl letáky, v nichž bylo oznámení, že se v centru města objevili trpaslíci, jejichž výskyt je důsledkem konzumace hub kontaminovaných Černobylem; leták obsahoval také výzvu, aby se s nimi lidé přišli pozdravit. Obyvatelé samozřejmě přišli, ještě víc však bylo policistů. Připravili jsme hodně zajímavých věcí, policie ale trpaslíky zadržela. Což bylo směšné.

Ještě jste se chystali obdarovat všechny spoluobčany toaletním papírem...
Ano, připravili jsme leták – že budeme rozdávat toaletní papír. A zase přijela policie a začala prohledávat lidi, jestli nemají v taškách toaletní papír... Mě se podařilo ujet na kole, omotaný pruhy toaletního papíru, a policisté mě nemohli chytit. Jenže jsem zapomněl, že to kolo nemá brzdy, rozjel jsem se a vletěl přímo do policejního vozu; policisté přitom byli tak střelhbití, že mě chytili ještě v letu. Ten, co mě potom vyslýchal, se zeptal, zda se nestydím za to, jak vypadám. Říkal jsem mu, že jsem dělal happening. On to všechno zapsal, a když pak šel domů, koupil si lištu. Druhý milicionář se ptal – kam jdeš s tou lištou? A ten první odpověděl: jdu do města – dělat happening!

Proč zrovna trpaslíci?
Když jsem uvažoval, co s těmi fleky po zdech, které byly prakticky všude, tak mi to najednou v hlavě blesklo. Maloval jsem trpaslíky proto, aby na těch skvrnách prostě něco bylo. A potom, už když jsme dělali pouliční happening, vzali jsme si trpaslíkovské čepičky. Jenže policie nám mohla akci překazit, a tak se při dalším happeningu začaly čepičky rozdávat. Předpokládal jsem, že je policie bude brát lidem z hlav. Jenže oni nebrali čepičky, ale lidi v čepičkách! Akce se opakovaly, pokaždé bylo o něco víc lidí s čepičkami a stejně tak i policistů, což působilo velmi komicky. Nakonec to vedlo k tomu, že se lidé přestali policie bát, a tím přestali mít strach i z výjimečného stavu.

Takže to vypadá, že se policie stávala součástí vašich akcí...
Přesně tak! A udělali jsme také dokonce Den tajných. Když mě zase jednou sebrali, tak si mi stěžovali: „Proč nás na vašich akcích máte pořád jenom jako statisty? Jste k nám nespravedliví, my přece máme taky nějaký duchovní život!“ A zeptali se mě, jakou plánujeme další akci. Odpověděl jsem – vnukli mi nápad – že připravím mezinárodní den tajných. A že tam pozvu všechny – policii, KGB, FBR... A oni hned začali mávat rukama: „Hlavně ne FBR! Měli byste být rádi, že máte v Polsku takové tajné jako jsme my, že můžete dělat své akce. Jestli pozvete FBR, tak nebudete mít šanci.“

No a co Den tajných – povedl se?
Část z nás měla černé brýle, další drželi noviny s vystřiženými otvory pro oči... Sám jsem se dostavil v černém klobouku, seriózně oblečený, jako agent carské ochranky. Nejzábavnější ale bylo to, že někteří se snažili chovat jako skuteční agenti. I policie byla zmatená, protože nevěděla, kdo jsou opravdu tajní a kdo ne. U těch s černými brýlemi to bylo jasné, ti jen předstírali, ale u ostatních se to nedalo dost dobře určit. A oni ještě navíc požadovali od těch skutečných služební doklady a řídili policii přesně tak, jak to dělali tajní – toho sebrat, tamtoho taky! Převrátili jsme všechno vzhůru nohama.

Která z vašich akcí vám nejvíc utkvěla v hlavě?
Když jsem se převlékl za ženu. Protože hned jak mě zahlédli, tak se ke mne vrhli. Vystrojil jsem se tak, abych nebyl poznat – paruka, pudr, boty s vysokými podpatky. Vyšel jsem na ulici, vyndal malou foukací harmoniku... Byli tam další rozmanitě oblečení lidé, ještě nějací mimozemšťané... Tak jsem začal hrát na harmoniku. Přišli ke mně dva policisté a povídali, „paní, buďte tak hodná a jděte hrát domů“. Já jsem mlčel, aby podle hlasu nepoznali, co jsem zač. Nakonec mě prostě vzali ze stran a odnesli do auta. A jak byli naštvaní, chtěli mě přitom namočit do nějaké kaluže, ale nějak se mi podařilo se i na těch podpatcích vykroutit. A oni povídali: „Co je, panička si nechce namočit zadek?“ A ještě dodali: „Taková stará a tak hloupá.“ Já jsem byl hrozně rozrušený a odpověděl jsem: „Burani, jak to mluvíte se ženou!“ A jeden z nich si mě začal prohlížet a křičel: „Ale, to je buzerant!“ A řidiči auta: „Koukej, máme tu teplouše.“ Řidič se ptá: „Kde?!“ A na to ten první: „Tady sedí chlap, převlečený za ženskou.“ Řidič si mě prohlíží a povídá prvnímu: „Nějak se ti to pomotalo v hlavě!“ A já se na něj vyzývavě dívám a stahuju si blůzku... Ten první na mě řve: „No tak něco řekni!“ A já koketně mlčím. A ten druhý naštvaně: „Tys tomu dal! Tady ztrácíš čas zbytečnostmi, a mně zatím zdrhli mimozemšťani!“

A jak vás na policii identifikovali – jako muže, či ­ženu?
Tam si ode mě ve zmatku zapomněli vzít doklady, takže jsem se pak prostě sebral a odešel. Jedinkrát v životě jsem se cítil ženou, což ve mně zanechalo silný dojem.

Zdá se, že vám chybí pocit strachu...
Pokud jsem měl strach, tak ne kvůli tomu, že by mě mohla sebrat policie; víc jsem se bál toho, že nám budou scházet nějaké rekvizity, někdo něco zapomene nebo nepřijde. Obavy související s estetickou stránkou naší činnosti byly daleko silnější než strach, že se snad objeví policie.

Existuje v současnosti Oranžová alternativa jako hnutí?
Původní skupina z 80. let se rozpadla, zůstali jen jednotliví členové. Někteří z nich dali dohromady novou skupinu, kterou nazvali Performovaní x.... Pro mě je to katastrofa, protože oni jsou svým způsobem seriózní lidé a profesionálové, a najednou se začali chovat jako by jim bylo šestnáct. Je těžké nějak se s nimi spojit a ta hudba, co dělají, není už moc dobrá. Taky škoda, že nechtějí pracovat s mladými lidmi, protože každý z nich už má nějaké zkušenosti. Myslím, že nestihli něco uskutečnit v době, kdy byli mladí a patřili k punku... A teď se to snaží dohnat.

Wroclaw vlastně působí jako legendární místo – Grotovského divadlo, vaše hnutí...
Teď už jsou v centru města restaurace. Pryč je Grotovský, stejně jako Tomaszewského geniální pantomimické divadlo, já tam už taky nejsem. Je z toho provinční město. Většina domů ve Vratislavi patří městu, takže radnice si s nimi může dělat, co chce. Jednou uspořádali bez mého vědomí výstavu věnovanou Oranžové alternativě. Jenže jim nedošlo, že existuje internet. Byl z toho skandál, psal jsem starostovi... Potom udělali ještě výstavu o trpaslících, ale uvedli tam, že trpaslíci jsou dílem Marie Konopinské, a nikoli Majora. Instalovali mé plakáty, aniž by vůbec věděli, že je to moje práce. Opět si udělali ostudu. Snažil jsem se to nějak urovnat, jednal jsem se starostou, ale ten mě pokaždé posílal k nějakému dalšímu úředníkovi. A teď se na mě podle všeho definitivně naštvali, jelikož jsem napsal knihu. Nejen o nich – je to humoristická kniha, kde tvrdím, že začali využívat úspěchů Oranžové alternativy k tomu, aby si pro město udělali reklamní agenturu, na kterou bych neměl žádný vliv. Důvod – disponují nějakým rozpočtem a chtějí si jej mezi sebou rozdělit. Takže Wroclaw, o jaké mluvíte, už neexistuje. Což znovu dokládá, že lidé by neměli mít v rukou příliš velkou moc.

Pokud vím, je ve Wroclawi památník trpaslíka. Jak by mohl vypadat památník Majora?
Někdo už ho navrhl. Je to sokl, na jehož kraji sedím s plnovousem a čepičkou... Myslím, že je to nevyhnutelné. Mám ale šanci, že budu žít ještě dlouho. Nechci, aby takový památník vznikl, ale neovlivním to. Taky to není moje věc, nýbrž věc těch, kteří budou tou dobou ještě na živu. Já, pokud se stanu duchem, nebudu nikoho strašit jako takový hrozný přízrak... Sám chci postavit památníky na jiných místech. Ne sobě, nýbrž trpaslíkům. V Kyjevě by to mimochodem také nebylo špatné – trpaslík, jak vychází z pomeranče...

Majdan nezaležnosti – Náměstí nezávislosti, hlavní náměstí v centru Kyjeva, kde probíhala většina demonstrací po zfalšovaných prezidentských volbách na podzim 2004 (pozn. E. D.).





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Limited edition of 10. Size 100 x 70 cm. Black print on durable white foil.
Více informací...
75 EUR
Kniha zachycují autorovu intenzívní tvorbu mezi lety 1995 a 2001. Jan Rous o jeho mystickém díle řekl: „Hískova fantazie si...
Více informací...
29 EUR
From series of rare photographs never released before year 2012. Signed and numbered Edition. Photography on 1cm high white...
Více informací...
220 EUR

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS PERLA
Kyjov 36-37
407 47 Krásná Lípa

 

Galerie, knihkupectví a kavárna
otevřena od středy do neděle od 11:00 do 22:00

a na objednávku emailem shop@divus.cz
nebo telefonicky na čísle +420 606 606 425


Divus Perla
Gábina Náhlíková
gabina@divus.cz, +420 604 254 994


Nakladatelství Divus
Ivan Mečl
ivan@divus.cz, +420 602 269 888


Tiskárna, grafické a předtiskové studio Divus
studio@divus.cz


Časopis Umělec
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

 

Kavárna a knihkupectví Perla
shop@divus.cz, +420 606 606 425
 

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082


 

DIVUS BERLÍN
berlin@divus.cz
 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz
 

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
 

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz

DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Kyjova u Krásné Lípy č.37.