Časopis Umělec 2011/2 >> Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Přehled všech čísel
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Časopis Umělec
Ročník 2011, 2
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu

Časopis Umělec 2011/2

01.02.2011

Mark Fisher | řešení | en cs de

Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho klobásových paštik, jde toho polykat tuny, dokud neprasknete – a protože místo toho, abyste to řekli, což je taky to, co se odehrává v touhách všech, kteří pracují rukama, zadkama a hlavama, aha, stanete se vůdcem lidí, co víc, vůdcem pasáků, nakloníte se dopředu a uvelebíte se: aha, ale to je odcizení, to není dobré, vydržte, my vás z toho vytáhneme, budeme pracovat, abychom vás osvobodili z téhle zlé náklonnosti k otroctví, dáme vám důstojnost. A takhle se stavíte na nejhrůznější stranu, moralistickou stranu, kde si přejete, aby naše kapitalizovaná touha byla zcela ignorována, paralyzována, jste jako kněží s hříšníky, naše servilní intenzity vás děsí, musíte si pro sebe říkat: jak musí trpět, aby to snesli! A samozřejmě, že trpíme, my kapitalizovaní, ale to neznamená, že si neužíváme, ani že se nám už nehnusí to, o čem si myslíte, že nám můžete nabídnout jako lék — lék na co? Hnusí se nám terapeuti a jejich vazelíny, raději vybuchujeme kvůli těm kvantitativním excesům, které máte za ty nejhloupější. A nečekejte ani, že spontánně povstaneme v nějaké revoltě.1 V úvodu ke svému překladu Lyotardovy Libidinální ekonomie z roku 1994, z níž pochází tato neobyčejná proklamace, Iain Hamilton Grant odkazuje k určité „zralosti současné moudrosti“. Podle této „dospělosti“ byla, jak uvádí Grant, Economie Libidinale „menším a krátce trvajícím výbuchem poněkud naivního anti-filosofického expresionismu, estetizující kocovinou trendu z obnoveného zájmu o Nietzscheho, převládajícího na konci šedesátých let.“2. Grant řadí Lyotardovu knihu ke třem dalším: Deleuze a Guattari — Antioidipus, Luce Irigaray — Speculum de l‘autre femme a Jean Baudrillard — L‘échange symbolique et la mort. „Libidinální ekonomie vzbudila jen málo kritické odezvy,“ pokračuje Grant, „vyjma faktu, že Lyotard ztratil mnoho marxistických přátel. Ve skutečnosti, až na několik výjimek, nyní jen Lyotard sám občas odkazuje na svou knihu, aby jí znovu opovrhl jako ,zlou knihou‘, jak by ji nazval každý myslící a píšící člověk.“ 3 Toto zůstávalo pravdou až do vydání knihy Persistence of the Negative4 Benjamina Noyse, ve které Noys začleňuje Libidinální ekonomii a Antioidipa coby součást toho, čemu říká „akceleracionistický“ moment. Pár citací z těchto dvou textů okamžitě navodí atmosféru akceleracionistické taktiky. Z Antioidipa: Ale která cesta je revoluční? Existuje vůbec? — Stáhnout se ze světového trhu, jak Samir Amin nabádá země třetího světa, podivným oživením fašistického „ekonomického řešení“? Nebo se má jít opačným směrem? Jít ještě dál, to znamená s pohybem trhu, dekódování a rozkladu? Neboť je možné, že toky ještě nejsou dostatečně rozložené, dostatečně dekódované, z hlediska teorie a praxe vysoce schizofrenní povahy. Nevybočit z dění, ale jít s ním dál, „akcelerovat dění“, jak řekl Nietzsche: v této věci je pravdou, že jsme zatím ještě nic neviděli.5 A z Libidinální ekonomie — jeden úryvek z textu, který je proslulý, i když jen nechvalně: „Angličtí nezaměstnaní se nemuseli stát zaměstnanci, aby přežili, ale — a teď se podržte a klidně si na mě plivněte — užívali si hystericky, masochisticky, ať už to bylo jakkoliv vyčerpávající setrvávat v dolech, ve slévárnách, v továrnách, v pekle, oni si to užívali, užívali si šílené ničení svého organického těla, jemuž byli opravdu stále vystaveni, užívali si rozklad své osobní identity, identity, kterou jim připravila rolnická tradice, užívali si rozklad rodiny a vesnice a užívali si novou monstrózní anonymitu předměstí a hospod ráno i večer.“6 Na Lyotarda si rozhodně plivli. Ale v čem spočívá ta údajně skandální povaha tohoto úryvku? Ruku vzhůru, kdo se chce vzdát svých anonymních předměstí a hospod a vrátit se k organickému blátu rolnictva. Ruku vzhůru, všichni ti, kteří se opravdu chtějí vrátit do předkapitalistických teritorialit, rodin a obcí. Ruku vzhůru, ještě i ti, kteří skutečně věří, že tyto touhy po obnovení organické celistvosti jsou nezávislé na pozdně kapitalistické kultuře, spíše než na plně začleněných součástech kapitalistické libidinózní infrastruktury. Sám Hollywood nám říká, že se nám může zdát, že jsme „neustále připojení” technologičtí závisláci, zaháknutí v kyberprostoru, ale uvnitř, v našich pravých já, jsme primitivové, organicky spojení s matkou/planetou, a viktimizováni vojensko-průmyslovým komplexem. Avatar Jamese Camerona je příznačný, protože zdůrazňuje nesouhlas charakteristický pro pozdně kapitalistickou subjektivitu, i když ukazuje, jak je tento protest podkopán. Můžeme si hrát na vnitřního primitiva jen právě díky filmové proto-VR technologii, jejíž samotná existence předpokládá zničení organické idyly planety Pandora. A není-li touha jít zpět, kromě laciného hollywoodského výletu za utrpením jiných Lidí — pokud, jak Lyotard argumentuje, žádné primitivní společnosti neexistují, (ano, Terminátor tam byl od samého začátku a rozdával mikročipy, aby urychlil svůj příchod), není tedy jen cesty vpřed? Skrz sračky kapitálu, kovové mříže, jeho polystyren, jeho knihy, jeho klobásové paštiky, jeho matrix? Chci zde uvést tři tvrzení: 1. Každý je akceleracionista. 2. K akceleracionismu doposud nedošlo. 3. Marxismus není ničím, pokud není akceleracionistický. Z textů sedmdesátých let, které zmiňuje Grant ve svém shrnutí, byla Libidinální ekonomie v některých ohledech nejdůležitějším spojením s kyber-teorií devadesátých let ve Velké Británii. Nejen obsah, ale i drsný tón Libidinální ekonomie je příznačný. Zde bychom mohli vzpomenout na Žižekovy poznámky k Nietzschemu: na úrovni obsahu je Nietzscheho filozofie nyní již zcela asimilovatelná, ale ve stylu a urážkách si nedovedeme představit soudobý ekvivalent, alespoň ne vážně diskutovaný mezi akademiky. Jak Iain Grant, tak Noys se shodují s Lyotardem v jeho vlastní charakterizaci Libidinální ekonomie jakožto afirmativního spisu, jenže, podobně jako Nietzscheho texty, Libidinální ekonomie afirmaci spíš neustále odkládá a brojí ve velké části textu řadou (okatě vsunutých) nenávistních projevů. Zatímco Antioidipus zůstává v mnoha směrech textem z konce 60. let, Libidinální ekonomie předpovídá punk 70. let a čerpá z 60. let to, co punk zpětně promítá. Ne hluboko pod Lyotardovým „touhou opojeným Ano“ leží Ne nenávisti, vzteku a frustrace: žádné uspokojení, žádná zábava, žádná budoucnost. Toto jsou zdroje negativity, které, jak se domnívám, musí levice znovu objevit. Ale nyní je třeba zvrátit důraz Deleuze-Guattariho/Libidinózní ekonomie na politiku jako prostředek k větší intenzifikaci libida: spíše je třeba instrumentalizovat libido k politickým účelům. Ačkoli byla Libidinální ekonomie zavrhována, častěji ale spíše ignorována, teoretický moment 90. let, do kterého Grant přispěl svým překladem, si vedl ještě hůř. I přes jeho současnou pověst zakladatele spekulativního realismu zmizely jeho dráždivé a pobuřující texty z 90. let — úžasné chirurgické operace s kyborgy všívající Blade Runnera do Kantova, Marxova a Freudova díla — téměř z oběhu. Práce Grantova tehdejšího mentora Nicka Landa nepřitahuje ani jen výsměšný komentář. Stejně jako Libidinální ekonomie, ani jeho práce nevzbuzuje kritickou odezvu — a to Land snad ani neměl marxistické přátele, které by mohl ztratit. Nenávist k akademické levici byla ve skutečnosti jedním z libidinálních hnacích motorů Landovy práce. V „Machinic Desire“ Land píše: Strojová revoluce proto musí jít proti socialistické regulaci; tlačit směrem k ještě nespoutanější marketizaci procesů, které boří sociální oblast, „stále dál“ s „pohybem trhu, dekódování a deteritorializace“ a „nikdo nemůže nikdy zajít dostatečně daleko ve směru deteritorializace: zatím jste ještě nic neviděli“.7 Land byl náš Nietzsche — se stejnou návnadou tzv. progresivních tendencí, stejnou bizarní směsí reakčního a futuristického, a se stylem psaní, které modernizuje aforizmy devatenáctého století do, jak to vyjádřil Kodwo Eshun, ​​„textu snímací rychlosti“. Rychlost — v abstraktním i chemickém smyslu — zde byla zásadní: telegrafické tech-punkové provokace nahrazující nápadné uvažování tolik post-strukturalistické kontinentální filosofie, která naznačovala, že čím pracnější a trýznivější text je, tím více myšlenek musí obsahovat. Bez ohledu na zásluhy dalších Landových teoretických provokací (a zmíním některé vážné problémy, které v souvislosti s nimi dnes vznikají), jeho ničivé útoky na akademickou levici — nebo na zburžoaznělé, státem dotované reptání, které si tak často říká akademický marxismus — zůstávají pořád ostré. Nepsané pravidlo těchto „kariéristických zbabělých psů“ je, že vlastně nikdo z nich nepočítá s tím, že by ke zřeknutí se buržoazní subjektivity došlo. Podejte Merlot, kariéra po mně chce, abych se prokousal hnidopišskou kritikou. Vidíme tedy nemilosrdnou ochranu malých buržoazních zájmů převlečených za politiku. Články o antagonizmu a pak všichni vzhůru do hospody. Namísto toho vzal Land vážně — až k hranici psychózy a samonavozené schizofrenii — Spinozovo-Nietzscheho-Marxistické přikázání, že teorie nemůže být seriózní, pokud zůstává na úrovni reprezentace. O čem tedy je Landova filozofie? V kostce: Deleuze-Guattariho strojová touha nemilosrdně zbavena celého bergsonovského vitalismu a zpětně kompatibilní s Freudovským pudem smrti a Schopenhauerovou Vůlí. Hegelovsko-marxistický motor dějin je pak vsazen do tohoto pulsujícího nihilismu: idiotská autonomní Vůle již nekrouží idiotsky na místě, ale je povýšena na pud a řízená kvazi-teleologickým atraktorem umělé inteligence, jenž posouvá terestriální dějiny za řadu intenzivních prahů, které nemají žádný eschatologický bod dovršení a které dosahují empirického ukončení pouze nahodile, jen a právě když je jejich hmotná podstata spotřebována. To je hegelovsko-marxistický historický materialismus naruby: kapitál nebude nakonec odhalen jako vykořisťování pracovní síly, ale spíše, lidé jsou živými loutkami Kapitálu, jejich identity a chápání sebe sama jsou simulací, která může být a nakonec i bude odhalena. Další dvě ukázky textu toto podtrhují: Vznikající Planetární Komercium rozbíjí Svatou říši římskou, napoleonský kontinentální systém, Druhou a Třetí říši a sovětskou internacionálu a roztáčí světový zmatek smršťováním fází. Deregulace a závod ve zbrojení se navzájem ženou do kyberprostoru. 8 Přestává být otázkou, jak přemýšlíme o technice, už jen proto, že technika stále více přemýšlí sama o sobě. Může to trvat ještě několik desetiletí, než umělá inteligence předčí horizont inteligence biologické, ale je naprosto pověrčivé si představovat, že lidská nadvláda nad pozemskou kulturou je předurčena na celá staletí, natož v nějaké metafyzické věčnosti. Přístup k myšlení už netkví v prohlubování lidského poznání, ale v nastupujícím poznání nelidském, přesunu poznání do nově vznikající planetární nádrže techno-vnímání, do „odlidštěných krajin... vyprázdněných prostorů“, kde se lidská kultura rozplyne.9 To je — zcela záměrně — teorie jako kyberpunková fikce: Deleuze-Guattariho pojetí kapitalismu jako virtuální nepojmenovatelné Věci, která straší všechny předchozí formace přivařené k ohýbání času v filmové sérii Terminátor: „co se jeví lidstvu jako historie kapitalismu, je invazí umělého inteligentního prostoru z budoucnosti, který se musí sám a zcela sestavit ze zdrojů nepřítele“, jak čteme v textu „Strojová touha“.10 Kapitál jako hrozba smrti miliónu lidí, jako Terminátor: to, s čím „není možné vyjednávat, argumentovat, co neprojevuje lítost, výčitky ani strach a rozhodně se nezastaví, nikdy“.11 Landovo vykrádání filmů Terminátor, Blade Runner a Predátor učinilo jeho texty součástí konvergentní tendence — akceleracionistické kyber-kultury, ve které digitální zvuková tvorba odkryla nelidskou budoucnost, kterou bychom si měli spíš užít než si ji ošklivit. Landovu strojovou teorii-poezii doprovázely digitální intenzity jungle, techna a doomcore devadesátých let, které přebíraly své prvky z naprosto stejných filmových zdrojů a také předvídaly „blížící se zánik lidstva zpřístupněný v podobě tanečního parketu“.12 Co má toto společného s levicí? Jednak to, že Land je přesně tím typem protivníka, kterého levice potřebuje. Zdá-li se Landův kyberfuturismus zastaralým, pak jen ve stejném smyslu, v němž jsou zastaralé techno a jungle — nikoliv proto, že by byly nahrazeny novými futurismy, ale proto, že budoucnost jako taková podlehla retrospekci. Skutečná blízká budoucnost nepřinesla sundání latexové masky Kapitálu a odhalení strojové hlavy smrti pod ní; bylo to právě naopak: New Sincerity, Apple Computers inzerované kýčovitě roztomilým popem. Toto selhání předpovědět, do jaké míry se pastiš, rekapitulace a hyper-oidipovský neurotický individualismus stanou dominantními kulturními tendencemi, není nahodilou chybou, ale poukazuje na zásadní mylný úsudek o dynamice kapitalismu. Ale to nepotvrzuje legitimitu návratu k husím brkům a napudrovaným parukám osmnáctého století buržoazní revoluce, nebo donekonečna ohrávaným logikám selhání v květnu roku ‘68, z nichž ani jedno nemá co z politické a libidinální scény, na které se v současnosti nacházíme, vytěžit. Zatímco Landův kybergotický remix Deleuze a Guattariho je v mnoha ohledech lepší než originál, jeho odchylky od jejich chápání kapitalismu jsou fatální. Land smršťuje kapitalismus na to, co Deleuze a Guattari nazývají schizofrenií, a tím ztrácí jejich nejdůležitější pohled na způsob, kterým kapitalismus funguje v současných procesech deteritorializace a kompenzační reteritorializace. Lidská tvář kapitálu není něčím, co lze nakonec odložit, volitelnou součástí nebo obalem, kterého se lze zbavit. Abstraktní procesy dekódování, které kapitalismus způsobuje, musí být udržovány improvizovanými archaismy, jinak kapitalismus přestane být kapitalismem. Podobně trhy mohou nebo nemusí být samostatně organizovanými sítěmi popsanými Fernandem Braudelem a Manuelem DeLandou, ale jisté je, že kapitalismus ovládaný kvazi-monopoly, jako jsou například Microsoft a Wal-Mart, je anti-trhem. Bill Gates slibuje obchod provedený rychlostí myšlenky, ale co kapitalismus ve skutečnosti přináší, je myšlenka myšlená rychlostí obchodu. Simulaci inovace a novosti, jež zakrývá setrvačnost a stázi. Právě z těchto důvodů může fungovat akceleracionismus jako antikapitalistická strategie — ne jediná antikapitalistická strategie (jiné antikapitalistické strategie byly a jsou k dispozici), ale taková, která musí být součástí jakéhokoli politického programu označujícího se jako marxistický. Skutečnost, že kapitalismus vede ke stagflaci, že růst je v mnoha ohledech klamem, je o to více důvodem, proč může akceleracionismus fungovat způsobem, který Alex Williams charakterizuje jako „teroristický“. O čem zde nemluvíme, je způsob intenzifikace vykořisťování, který si může představovat zbrklý socialistický humanismus, když se vynoří strašidlo akceleracionismu. Jak naznačuje Lyotard, levice ustupující do morální kritiky kapitalismu je beznadějnou zradou anti-identitariánského futurismu, za kterým si musí marxismus stát, pokud má vůbec něco znamenat. Co potřebujeme, jak tvrdí Fredric Jameson — autor knihy Wal-Mart jako utopie — není nový pohyb mimo dobro a zlo, což, jak říká, se nachází kde jinde než v Komunistickém manifestu. „Manifest“, Jameson píše, „navrhuje vidět kapitalismus jako nejproduktivnější období dějin a zároveň i nejvíce destruktivní, a nařizuje nazírat Dobro a Zlo současně a jako neoddělitelné a propletené rozměry stejné současnosti. To je mnohem produktivnější způsob přesahování Dobra a Zla než cynismus a bezpráví, které mnoho čtenářů připisuje programu Nietzscheho.“13 Kapitalismus se vzdal budoucnosti, protože ji nemůže přinést. Přesto se tendence současné levice k postoji „poručíme větru dešti“ a její rétorika odporu a obstrukcí snoubí s anti/meta-narací kapitálu, že je to jediný příběh, který tu zbyl. Je čas opustit logiku neúspěšných vzpour a znovu se zamyslet nad budoucností.




Z angličtiny přeložila Jana Štěpánková.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
collection dos carré-collé / 40 pages dont 10 sérigraphie NB / offset, couv sérigraphie / 32 x 25 x 1,1 cm
Více informací...
25 EUR
29 USD
From series of rare photographs never released before year 2012. Signed and numbered Edition. Photography on 1cm high white...
Více informací...
220 EUR
260 USD
From series of rare photographs never released before year 2012. Signed and numbered Edition. Photography on 1cm high white...
Více informací...
220 EUR
260 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS PERLA
Areál bývalé papírny
Nádražní 101
252 46 Vrané nad Vltavou

 

Galerie a kavárna tevřena od středy do neděle od 11:00 do 22:00
a na objednávku na shop@divus.cz, +420 606 606 425

 

 

Divus Perla
Gábina Náhlíková, gabina@divus.cz, +420 604 254 994


Nakladatelství Divus
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888


Studio Divus
Helena Jiráková. studio@divus.cz


Časopis Umělec
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

 

Kavárna Perla
Lucie Palečková, shop@divus.cz, +420 606 606 425
 

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

 

Otevřeno od středy do soboty mezi 12:00 a 18:00.
 

DIVUS BERLÍN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Německo
berlin@divus.cz, +49 (0)151 2908 8150

 

Otevřeno od středy do neděle mezi 13:00 a 19:00.

 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Vraného nad Vltavou, Nádražní 101.