Časopis Umělec 2003/2 >> Červená, žlutá a modrá uprostřed ničeho Přehled všech čísel
Červená, žlutá a modrá uprostřed ničeho
Časopis Umělec
Ročník 2003, 2
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Červená, žlutá a modrá uprostřed ničeho

Časopis Umělec 2003/2

01.02.2003

Jiří Ptáček | Albánie | en cs

I
Na plakátě ve vestibulu velkého tiranského hotelu, kde jsme se nakonec neubytovali, nás jakási turistická kancelář lákala sloganem “Albánie: poslední tajemství”. Oslovilo nás to, přestože jsme vůbec nechtěli poznávat pamětihodnosti, co přestály řádění Envera Hodži, ale pouze zjistit, co to znamená Tiranské bienále 2. Před dvěma lety se uskutečnilo poprvé a jeho patron Gian Carlo Politi se postaral, aby se o něm vědělo. Politi po čase za italskou stranu oznámil, že se na organizaci druhého bienále podílet nebude. A svůj zájem přesměroval na Prahu. Temná mračna nad budoucností rozptýlil až kurátor Národní galerie Edi Muka. Prahu si v rozhovorech poněkud poraněně dobíral a nazýval ji “bývalou Prahou, dnes hlavním městem České republiky, Tiranou”, avšak hlavně na sebe vzal oficiální zodpovědnost za organizaci druhého kola mezinárodní přehlídky v nejchudší zemi Evropy. Ve vzduchu se vznášela zlověstná předtucha, že teprve nyní půjde o to, zda Tirana bude stát jednou za dva roky v prázdninovém itineráři kulturních nomádů.

II
Ediho Muku ve světě znají pro aktivity, jimiž se pokouší albánskou kulturu napojit na zahraničí a smazat důsledky totalitní a posttotalitní izolace. Nejenže zastupoval albánskou stranu při přípravě prvního bienále, ale už v roce 1999 se postavil do čela instituce, která měla transformovat 11 tisíc čtverečních metrů mramorového Hodžova mauzolea, tzv. Pyramidy, na Tirana Center for Contemporary Arts. Finance zajišťoval u zahraničních institucí a snažil se centrum vést nezávisle na státním rozpočtu. Nabízel informační a produkční služby, prostor hodlal využívat k výstavám a hudebním produkcím, ke zřízení trvalé divadelní scény a k organizační podpoře kulturních projektů pro celou Albánii. Od Soros Open Society Fund získal sto tisíc dolarů na zřízení mediatéky. Nicméně zásahem albánského ministerského předsedy v únoru 2000 byl ze svého postu odvolán a přes protesty domácích i zahraničních intelektuálů se projekt TTCA zastavil. Příznačné pro albánskou politickou realitu bylo, že Mukovu výpověď nemusel nikdo zdůvodnit a jako nejpravděpodobnější příčina se jevil úspěch Mukova bývalého kolegy z Akademii umění, malíře a po jednu dobu také Mukovi blízkému ministra kultury Ediho Ramy ve volbách do funkce starosty Tirany. Začala Ramova éra města, ale vládě se “proramovské” TTCA stalo trnem v oku.
Edi Muka se přesunul do Národní galerie a své sympatie k Ramovi nepřestal skrývat. Nyní z něj dokonce učinil prezidenta Tiranského bienále 2 a celou akci tím neoficiálně provázal s volební kampaní, kterou Edi Rama právě vede. Na rozhořčení, které tato souvislost způsobila mezi umělci a kurátory, přicházela ze všech stran podobná odpověď: v Albánii nelze bez vztahu k politice pořád nic dokázat a politika je v Albánií věcí jednotlivých osobností. Ediho Ramu prý lze považovat za nejmenší zlo. Opozice mu sice vytýká populismus a mrhání financemi na projekty, které jsou sice vidět, ale neřeší problémy města koncepčně, na druhou stranu je Rama oficiálním představitelem města, zastáncem demokratizace a mladé generace, v níž vidí možného akcelerátora proměny tiranské a albánské společnosti. Jeho aktivity provází úsilí změnit kredit Tirany: živelně vzniklý slum v centru nechal zplanýrovat a na jeho místě založil park. Podpořil výsadbu stromů, kultivaci břehů a koryta znečištěné řeky Lana, snaží se ze středu města vytlačit zločin. Co však přímo bije do očí, jsou barevné nátěry fasád starší výstavby. Nejenže se o ně Rama zasloužil, ale také je sám navrhuje. Červeno-žluto-modré geometrie mají přenést šedivé město do 21. století. Tirana by se měla obléct do hastrmanského kabátku, aby vzbuzovala důvěru. Není divu, že Ramovy nynější volební plakáty spojují tři aspekty: barevnost (barevné skvrny), dynamiku mládí (rozdováděné děti) a dynamiku změny (parní válec).
Nejistota nad úlohou Ediho Ramy na bienále nakonec ukázala na přetrvávající odlišnost posttotalitního a demokratického světa. Zatímco umění západního okruhu má dlouholetou zkušenost s vymezováním se vůči politickým tlakům, účastníci z post-totalitních zemí jen obtížně chápali tuto skutečnost jako závažné narušení svých práv. Politizaci umění v okamžiku transformace společnosti považují za přirozenou součást svého vlastního, na této transformaci se podílejícího radikalismu.

III
Edi Muka už v průběhu příprav bienále upozorňoval na změny, které se v jeho koncepci odehrají. Nechal podobu bienále na nezávislých týmech, kteří měli vybírat ponejvíce mezi mladými výtvarníky. Bienále tak mělo být sešroubováno z individuálních představ o zvoleném tématu utopie. Utopie, kterou umělec individuálně rozlišuje v žité realitě nebo ji ní vnáší. Tím se písmeno U v ústředním termínu Utopos sblížilo s anglickým “ty”. Jestliže komunismus pod vlajkou rudé utopie a postkomunistický chaos dokonale vyrabovaly zemi a Tirana se v posledních letech zablýskla potěmkinovským pozlátkem, myšlenka nového začátku, plurality, vize, snu a jejich úskalí se měly stát impulsem umělecké kreace.
V prvé řadě se ukázalo, že se větví a větviček tématického kmene vyklíčilo až přespříliš. Prolistujeme-li katalog bienále, seřazený podle hlavních kurátorů, umělců coby kurátorů a přispívajících kurátorů, nabudeme sice dojmu, že se i výstavní prezentace (a ta se přeci měla stát nejdůležitější platformou celé akce) mohla nést v bohatém a konverzativním duchu. Návštěva Národní galerie i Národního muzea, do jejichž prostor se bienále dělilo, vyznívá jinak. Jednotlivé kolekce se podařilo, neznámo proč, dokonale smíchat, že se neztratily pouze jejich samostatné optiky, ale často Utopos sám.
Stejně tak instalaci provázela slepá víra, že výstavní sály snesou všechno. Pakliže se akustické kvality současného umění už staly rovnocenným partnerem kvalit vizuálních a pakliže obé stále důsledněji kopíruje vývoj techniky, tady bylo takové umění z nepochopitelných důvodů nainstalováno do zničujícího sousedství. Protože se z technologických médií dostala ke slovu pouze videa a projekce, zejména jejich zvukové stopy se mísily a znečitelňovaly.
To nastoluje obecné pochybnosti o parametrech mladých výtvarných přehlídek. Pořadatelé často totiž:
1. Nemají tak velké rozpočty, aby zajistili díla náročnějšího provedení a monumentálních rozměrů. Pak sestavují výstavy “miniatur a zmrzačených záměrů”.
2. Obávají se pozvat nižší počet umělců, aby splnili nepsanou úmluvu o mezinárodně významné události. Nedisponují ani dostatečným nadproduktem, jenž by dával možnost do závěrečného výběru nezařadit slabší díla, aniž by to ohrozilo představu o rozsahu akce.
3. Nestandardními výstavními prostorami potírají indivualitu děl, která vznikla za jiných okolností a do podmínek přehlídky byla přenesena (takových děl je stále většina), což z nich činí velmi formální “účast”.
Jako by v Tiraně zapomněli, že ještě neskončilo bienále v Benátkách a že právě začíná bienále v Istanbulu, a nepočítali s tím, že tak či onak budou srovnáváni a že nebudou poměřováni ekonomickými nebo kvantitativními měřítky, ale mírou artikulace zvoleného tématu. Tiranské bienále 2 spoléhá příliš na shovívavé zacházení s outsiderem. Ale dává-li si za cíl vstoupit do kontextu významných uměleckých událostí, musí hledat nejen vlastní pozici, ale také jazyk, jež je bude jasně charakterizovat a odlišovat.

IV
Komplexně přitom bienále nabídlo osobité rysy, pouze je nedokázalo dostatečně představit a nenechat pouze “vklouznout” do tématu, ale téma na ně naopak předvídavě zorientovat.
V první řadě ukázalo, že Tirana může být platformou pro uvedení umění širšího regionu do kontextu s uměním západního a středoevropského okruhu. Zatímco termín balkánského umění prochází svým zenitem a první ostrou kritikou, nahrazuje jej obsáhlejší představa jakéhosi “poosmanského”, multikulturního, nově se identifikujícího a nyní i prozápadního světa, který tvoří zkušenostní protiváhu zbytku Evropy. Nezapomeňme přitom, že Albánie je rovněž etnicky smíšená a její jih obývají Řekové, že se potýká s oblastně příznačnými jevy, jako jsou emigrace a imigrace, organizovaný zločin, právní vakuum a ekonomická recese.
Tiranské bienále se deklaruje jako největší výtvarná přehlídka Balkánu a už dnes z jejího potenciálu těží. Hromadné zastoupení domácích a kosovských (a v rámci rozlehlejšího kulturního okruhu ještě tureckých umělců) to dokládá. Pokud by se nastoupený trend náležitě prohloubil, mohlo by se tiranské bienále časem postavit na bázi “středomoří” a jeho otázkách, jak naznačuje i letos zřejmé tíhnutí k Itálii a překvapivě silná účast Izraelců.
Ukázalo se rovněž, že samotná Albánie magnetizuje pozornost zahraničních umělců natolik, že svou odpověď, co může znamenat Utopos, naroubovali na lokální příznaky současné situace. A vydařených reakcí na albánské klima bychom nalezli hned několik. Matei Bejenaru z Rumunska napadl neutěšenou sociální situaci přímo a v sousedství Pyramidy vybudoval veřejný zdroj kvalitní pitné vody pro veřejnost. Jen za první den se odhadoval počet obyvatel Tirany, kteří si pro vodu přišli, na jeden tisíc. Nizozemská iniciativa Orgacom zase předložila dvanáct dílčích koncepcí, jak ekonomicky těžit ze stávajícího potenciálu země. Jejich nápady by měly pouze humor a švih, kdyby o nich návštěvníci Národní galerie nesměli hlasovat a Orgacom nepřislíbil, že se pokusí vítězný návrh realizovat.
Kurátoři sekce Optimistic Violation Hans Ulrich Obrist a Anri Sala pozvali šest umělců, podle jejichž návrhu bylo realizováno dalších šest pestrobarevných fasád tiranských domů. Také jim veřejný aktivismus přišel účinnější platformou diskuze o rozdílu svého uměleckého a Ramova politického aktu a o iniciačním vstupu umění do šedivé reality města. Snad k nim lze vztáhnout i ryze galerijní projekt Rainera Ganahla. Ten z amerických novin překreslil nelichotivé texty o albánské současnosti a předložil je ke čtení těm, o nichž pojednávají.
Reflexe toho, co se v Albánii děje, jak to působí a co s tím umělec může dělat, díky nim vykrystalizovala v jeden z nejsilnějších momentů bienále a nabídla se jako východisko z jeho nezakotvené koncepce. Nepokoušela se nevidět či zbourat bariéru, jež cizince od albánské reality odděluje, ale vnímat ji jako alarmující a pobízející k pozitivním impulsům.

V
Předpokládám, že teprve ten, kdo alespoň nakrátko zažije Albánii na vlastní kůži, pochopí, že mezinárodní přehlídka umění splňuje hlavně potřebu zdejší intelektuální komunity dotýkat se internacionálního dění. Vzhledem k míře turismu lze v průběhu bienále těžko počítat s masivním přílivem zahraničních hostů. Proto dny jeho zahájení připomínaly větší rodinnou slavnost a jako by vysvětlovaly, že “není důležité, zda se vše skvěle podařilo, ale že jsme tady spolu”. Snad šlo o nezamýšlený rituál fyzické pospolitosti, protože umělecký výstup většiny albánských umělců dokazoval, že seriózně participují na vědomí uměleckého světa, ale jako by to právě fyzická přítomnost měla potvrdit. Najednou nemělo valný význam, jestli přehlídka nevytvořila všem dostatečný prostor pro reprezentace, pakliže participovala na mezilidském místě vztahu. A objevil-li se navíc výjimečný výkon, bylo tomuto vztahu učiněno zadost.

VI
Nepovažuji za právě pronikavé ukončit tak rozsáhlý text výčtem děl, která tak či onak přesáhla průměr. Ovšem procházíme-li Tiranským bienále 2 a hromadí-li se v nás výhrady a poznámky, zjistíme, že umělecké dílo nás začíná přitahovat nejvíce, navzdory transparencím či netransparencím koncepcí.
Co tedy nejvíce zaujalo?
Video Piny Grills Human: vlastně pouze kolekce nekvalitních obrázků, které nalezl internetový vyhledávač, když do mu autorka zadala slovo “human”, a do toho vkomponované vyprávění dětí, zaníceně a fantasticky odpovídajících na to, co je člověk.
Přikrčený King Kong Gregora Passense v hale prvního podlaží Národní galerie. Černý pravzor monster, která filmový scenáristé nechají tupit a zabíjet, aby z nás vyloudili ještě pár slz dojetí. Symbol západu a slitování s hrůzu nahánějícím zločincem?! Monstrum, které tu chtělo být, ale nevešlo se?!
Video Mircei Cantor s demonstrací v ulicích Tirany, kdy lidé nesli místo transparentů zrcadlové fólie. Akce musela na kolemjdoucí působit záhadně, jako film s hudebním doprovodem měla navíc kouzlo ambientního dokumentárního klipu o městě.
Kolážovité printy zalesněných velkoměst z instalace Bert Theis – přehnaná, ale imponující vize ekologických aktivistů.
Animace Yioutoftheblue.com od Yi Zhou: jemná a těžko popsatelná hříčka s malou postavičkou dívky, co svými ladnými pohyby proměňuje plochu obrazovky.
Enviromentální buňka Pietra Roccasalvy, jiná snad už tím, že kombinuje minimalistickou malbu s artificiální architektonickou absurditou a že zůstává decentní a technicky perfektní.
Fotografie Aydana Murtezaoglu z Turecka, na níž stojí muž, děti a dvě kůzlata v jednom rodinném tanečním kroužku. Jednoduchý obraz “nadlidské” vzájemnosti. Vykalkulovaná aranž nebo tradice – tady se mysl urbanizovaného Evropana hroutí.
Další performance Izraelky Adiny Baron před budovou galerie a v jejím okolí. Oděná do červeného či černého kompletu procházela místy a přivlastňovala si je sestavami naznačených gest – intimních, bolestných a heroických. Na znervozňující přechody od těkání k úplné koncentraci bude těžké zapomenout.
Padesátikilometrová procházka Martina Zet k mořskému břehu kvůli troše soli.
Dlouhý spánek Violety Carcu v prodejně publikací během hlučného provozu, který svou nepatřičností znejišťoval a ovlivňoval chování příchozích.
Instalace Revolutions on Request, narychlo zbudované prostředí jakéhosi koncernu na bizarní design a postindustriálně břitkou malbu.
Veristické malby záhadných konstrukcí Pierpaola Campaniho.
Jednoduchý videodokument dvojice Maja Bajevic – Emanuel Licha, v němž se Maja prochází po zelené sarajevské louce a vypráví, kde přesně stál před válkou dům její rodiny a jaký byl.
Ideální a přesto nepochopitelně hybridní partnerská fotografie od Roveny Agolli.
Ve slunci a prachu zářící tabule pro budoucí billboardy ve statické videoinstalaci Anriho Saly.
Dva portréty Ylvy Ogland ze Švédska. Na první pohled mladí mužové s prorocky nezúčastněnými výrazy, po pročtení doprovodného textu už tváře přátel autorčina otce, kteří svého času žili utopickými společenskými ideály a heroinem.
Kvůli tomu nakonec stálo ujet 2000 kilometrů, ztratit se v albánských horách, přespávat na spartakiádním lůžku a ustát naléhavou střevní koliku. Za dva roky si ušetřím a do Tirany alespoň poletím.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
Albánie
Červená, žlutá a modrá uprostřed ničeho
Červená, žlutá a modrá uprostřed ničeho
Jiří Ptáček
I Na plakátě ve vestibulu velkého tiranského hotelu, kde jsme se nakonec neubytovali, nás jakási turistická kancelář lákala sloganem “Albánie: poslední tajemství”. Oslovilo nás to, přestože jsme vůbec nechtěli poznávat pamětihodnosti, co přestály řádění Envera Hodži, ale pouze zjistit, co to znamená Tiranské bienále 2. Před dvěma lety se uskutečnilo poprvé a jeho patron Gian Carlo Politi se…
Číst více...
sympózium
Hrobařské Laboratorium / Konceptuální sympozium ve Vyšných Ružbachoch
Hrobařské Laboratorium / Konceptuální sympozium ve Vyšných Ružbachoch
Jiří Surůvka
Výtvarné sympozium, které pořádal spolek C+Sart tentokrát ve spolupráci s obcí Vyšné Ružbachy a Muzeem V. Löfflera v Košicích, probíhá ve dvouletých intervalech již počtvrté. Předtím bylo v Prešově (92), Vysokých Tatrách (94) a Košicích (96). Cílem kurátorů Vlado Beskida (SK) a Harma Luxe (CH) bylo v širším rámci navázat komunikaci umělců ze středoevropského prostoru (byli pozváni dva Češi, jeden…
Číst více...
reportáž
Ve stínu hrdinů
Ve stínu hrdinů
Alena Boika
Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť…
Číst více...
svaly
Dobrodružství svaloviny
Dobrodružství svaloviny
Jan Suk
"Místo vykládání potřebujeme umění milovat. Susan Sontag Před dvěma lety jsem v lublaňské galerii uviděl fotografii, záznam z performance jednoho balkánského umělce (jehož jméno jsem už dávno zapomněl), na které umělec vzpírá a posiluje. Kontrast jeho svalnatého těla zasazeného do intelektuálního kontextu galerie mne nesmírně nadchl. V tu dobu jsem zrovna četl knihu Magic of the State od…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
tisk na banerovou folii, 250 x 139 cm, 2011 / ze série deseti číslovaných exemlářů signovaných autorem
Více informací...
799,20 EUR
939 USD
Plnokrevný hrdinský komix z dílny kreslířky a komixové autorky Silvy T. s texty S.d.Ch. jehož podtitul „Život a dílo barokního...
Více informací...
6 EUR
7 USD
Limited edition of 10. Size 100 x 70 cm. Black print on durable white foil.
Více informací...
75 EUR
88 USD
Collection BIKRO / offset + silkscreen cover / 32 pages/ 13 x 20 x 0,7 cm / 500 copies
Více informací...
10 EUR
12 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS PERLA
Areál bývalé papírny
Nádražní 101
252 46 Vrané nad Vltavou

 

Galerie a kavárna tevřena od středy do neděle od 11:00 do 22:00
a na objednávku na shop@divus.cz, +420 606 606 425

 

 

Divus Perla
Gábina Náhlíková, gabina@divus.cz, +420 604 254 994


Nakladatelství Divus
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888


Studio Divus
Helena Jiráková. studio@divus.cz


Časopis Umělec
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

 

Kavárna Perla
Lucie Palečková, shop@divus.cz, +420 606 606 425
 

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

 

Otevřeno od středy do soboty mezi 12:00 a 18:00.
 

DIVUS BERLÍN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Německo
berlin@divus.cz, +49 (0)151 2908 8150

 

Otevřeno od středy do neděle mezi 13:00 a 19:00.

 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Vraného nad Vltavou, Nádražní 101.