Časopis Umělec 2006/2 >> Detektor věcnosti Přehled všech čísel
Detektor věcnosti
Časopis Umělec
Ročník 2006, 2
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Detektor věcnosti

Časopis Umělec 2006/2

01.02.2006

Zuzana Štefková | review | en cs

Výstava Věcné stavy by mohla na první pohled vypadat jako spontánní generační vystoupení. Vystavujícím umělcům je něco mezi třiatřiceti a třiadvaceti lety, kurátor Václav Magid je sám umělec a s většinou vystavujících se dobře zná. Z kurátorského textu však vysvítá, že autorovi koncepce výstavy šlo o víc. Samotný název „věcné stavy“ odkazuje k Wittgensteinovu pojetí „pravdy jako shody zobrazení se skutečností“. Ve hře je tedy problém realismu, respektive jeho aktuální podoby na počátku 21. století, který však není chápán jako formální styl nebo škola, ale jako téma. Smyslem této výstavy není hledání Pravdy ani Skutečnosti, vzhledem k tomu, že pojmy „pravdy“ a „skutečnosti“ se v průběhu 20. století značně rozostřily, a to jak na poli filosofie, tak ve vizuálním umění. V intencích logicko-filosofické tradice, na kterou se kurátor odvolává, by mohla být klíčem k interpretaci nejspíše samotná „shoda“ v rámci logiky výpovědi, tedy konceptualizace umělecké výpovědi o světě. Primární roli pak nehraje zkoumání „pravdivosti“ ani „světa“, ale způsob, jakým umělec konstatuje, že něco (ne)existuje. Spolu s Wittgensteinem bychom tento zájem mohli charakterizovat jako zkoumání formy řečových her.
Václav Magid identifikuje ve svém textu k výstavě hned několik typů „promluv“, které umělci užívají, když reagují na své okolí. Jednou z forem výpovědi je prezentace uměleckého díla jako součásti reality. Na tomto principu je založená Fontána Evy Koťátkové, čili kbelík s vodou postavený na ochozu galerie, z něhož po kapkách vytéká voda a kape do přízemí, nebo obrovská bílá krychle Dominika Langa o objemu 108,4564845 m3, vestavěná mezi opěrné pilíře galerie, která sice zásadním způsobem mění architekturu galerijního prostoru, ale díky svým obřím rozměrům paradoxně uniká pozornosti diváka. Realismus těchto děl spočívá v zásahu do reality. „Shoda“ zde má absolutní podobu: Dílo konstatuje to, čím je, což však neznamená, že by šlo o čistě autoreferenční záležitost. Langova hra s architekturou přehodnocuje formu minimalistické bílé krychle a odvolává se na divákovu zkušenost s prostorem konkrétní galerie. Stejně tak místně specifická je instalace Fontány, simulující zatékání, k němuž v Karlín Studios na mnoha místech skutečně dochází. Jiným příkladem téhož přístupu jsou Popisky Marka Meduny, které vycházejí svým umístěním z galerijní konvence umisťování popisek v blízkosti díla, ale v tomto případě neodkazují na externí dílo, ale samy na sebe a na způsob svého vzniku. S galerijní instalací polemicky zachází i Alexej Klyuykov, který vytvořil nástěnné malby v polorozpadlém domě poblíž galerie. Jejich expresivně naivizující styl a jistá surovost provedení se dobře vyjímají v prostředí zdevastovaných interiérů a fungují jako vizuální „past“ na náhodného diváka, ať už je jím zvědavé dítě, nebo bezdomovec. Podobného, i když krátkodobého rázu je instalace Jiřího Thýna, prezentovaná na výstavě formou fotografie zachycující podivný nástěnný objekt, nainstalovaný na chodbě autorova domu.
Další skupinu tvoří díla umělců vypovídajících o své (pseudo)autobiografické zkušenosti. Do této kategorie spadají malby Ladi Gažiové inspirované jejími poněkud drsnými zážitky nebo video I like Geraldine Chaplin Adély Svobodové, postavené na náhodném setkání autorky a její oblíbené herečky. Umělcova zkušenost je diváku servírována s různou mírou odstupu. Zatímco kresby Petry Herotové, zachycující formou jednoduchého „komiksového“ záznamu Taťkovy výroky, působí jako autentické záznamy situace, Daniela Baráčková ve svém videu Tramp záměrně zpochybňuje reálnost vyprávěné milostné epizody ze svého dospívání odtažitou formou prezentace a neohrabaným překladem do angličtiny. Otázkou osobní minulosti se zabývá i Vasil Artamonov ve svém díle Na co si nevzpomínám, sestávajícím z dvojice map moskevského sídliště, na kterém v dětství žil. Jedna zachycuje stávající podobu, zatímco druhá mapuje rozsah autorova zapomínání. Vymazané domy na druhém plánku přitom představují svébytnou realitu, respektive vztah autora k jeho vlastní paměti. Téma zpřítomnění chybějícího reflektuje rovněž Silvina Arismendi prostřednictvím katalogu veškerých předmětů ve svém vlastnictví. Ve verzi, vystavené na výstavě Věcné stavy, vyškrtala ze seznamu věci, o které přišla od doby, kdy soupis vznikl, a poskládala jejich fotografie do jedné krabice. Zbytek katalogu umístila na vysokou polici, kam divák nedosáhl. Toto dílo nazvané Things Made by People tvoří jakýsi pandán k Artamonovým mapám, s tím rozdílem, že Arismendi pracuje se symbolickým gestem ochrany před nenechavým okem diváka. Vidíme jen soupis věcí, jejichž fotografie nám zůstanou skryté, a předměty, které jsou v seznamu začerněny fixem. Dílo odkazuje k dvojímu druhu absence, jedné, kterou čteme, a druhé, kterou vidíme. Katalogizací svého majetku se zabývá i Martin Kubíček. V sérii překreslených obalů jeho kazet se setkáme s výčtem, stavícím proti sobě parafrázi vědeckého systému a nečekané médium – kresbu propiskou.
Napětí textu a obrazu, charakterizující dílo Arismendi, najdeme i u Zbyňka Baladrána a Tomáše Svobody. U obou má text významovou i estetickou funkci. Video Zbyňka Baladrána Pracovní postup využívá nalezený filmový materiál z dob reálného socialismu částečně překrytý autorským textem, který je místy zabílený, jakoby zcenzurovaný. I v této „řečové hře“ hraje důležitou roli zamlčené. V případě Baladránových videí jsou to právě chy­bějící slova, která upozorňují na text samotný a jeho konstrukci. Tomáš Svoboda ve svém díle Diference zase staví vedle sebe úplný výčet součástek dvou aut, Audi S8 a Daewoo Matiz, a jejich fotografie. Na první pohled je patrné, že ačkoli se jedná o odlišně vyhlížející auta, jejich popis je takřka identický. Jedinečnost obou modelů, o níž nás přesvědčuje obraz, se stírá na úrovni textu. Svobodova instalace demonstruje různé typy shody zobrazení s realitou. Přestože odkazují k téže věci, vytvářejí tyto dva styly reprezentace zcela jiný typ zobrazení. Specifické auto rozložené na součástky přestává být čitelné pro laika. Obraz syntetizuje a demonstruje rozdíly, text analyzuje a rozdíly stírá.
Marek Meduna rovněž vychází z významového posunu mezi obrazem a textem. Jeho malba má prostý název CV a představuje malířský přepis útržků autorova životopisu. Tento obraz by se dal chápat jako jakýsi konceptuální autoportrét nabízející umělcův profil jinak než prostřednictvím jeho fyzické podoby. Netradiční portrét vytvořila i Tereza Velíková, která použila nahrávku rozhlasového rozhovoru s nejmenovaným fotografem. Jedná se v podstatě o portrét na druhou vzhledem k tomu, že v rozhovoru je řeč o portrétování. Tento akustický ready made nás staví před problém adekvátní reprezentace vizuálního umělce prostřednictvím textu respektive řeči. Jinému aspektu vztahu textu a obrazu se věnuje Sláva Sobotovičová ve svém díle Pan Meerovich. Jde o trojici fotografií bývalého amerického konzula, jehož tvář si z profilu a en face nafotila jeho manželka, aby podle fotografií vytvořila mužovu bustu. Meerovich byl usvědčen z nelegálního prodávání víz a následně uvězněn. Po přečtení autorského textu, který fotografie interpretuje, se změní i náš pohled na ně. Stroze informativní fotografie získávají díky textové interpretaci citový a posléze smutně ironický rozměr. Podobenky, jež na začátku nezáměrně připomínaly policejní fotografie, se jeví jako předznamenání neslavného konce Meerovichovy kariéry.
S trochou nadsázky by se dalo říci, že tématu výstavy, tedy prezentaci věcí v jejich „věcných stavech“, vyhovuje médium videa, které na výstavě hraje podstatnou roli. I v rámci tohoto média se však najde množství různých typů výpovědí. Na jedné straně je tu prostý záznam s minimálním dějem a takřka bez scénáře, koncentrovaný na jediný prchavý okamžik, což je případ Videohaiku Lindy Urbánkové, zachycující moment, kdy se těžký květ rostliny převáží a zhroutí. Odlišný přístup volí Mark Ther, který ve většině videí pracuje s jednoduchým scénářem a výraznými stylizovanými protagonisty.
Na rozdíl od těchto osobně motivovaných a v zásadě intimních videí Geo­metrický fundamentalismus skupiny Guma Guar nekonstatuje fakt ani nezaznamenává náladu či příběh, ale dovedně analyzuje zákonitosti mediálního zpracování politických událostí. V rámci přivlastněné reportáže BBC pojednávající o násilí páchaném britskými vojáky na iráckých civilistech dotáhli autoři do důsledku zakrývání tváří vojáků, kteří se zúčastnili brutálního mlácení iráckých teenagerů, a zamaskovali pomocí zvětšených pixelů rovněž tváře britského premiéra Tonyho Blaira, čelních armádních činitelů velících britským jednotkám v Iráku a reportérů BBC. Tento jejich geometrický fundamentalismus relativizuje zobrazovací úzus využívaný v souvislosti s osobami podezřelých a poukazuje na nepohodlnou a nepřiznanou spoluzodpovědnost světových médií a čelních představitelů států operujících ve válce v Iráku.
Dílo skupiny Guma Guar se pokouší o dekonstrukci schémat (sebe)prezentace mocných. Video Miluj svůj život Petry Pětileté analyzuje vyprázdněnost frází určených k posílení sebevědomí na úrovni nejširší veřejnosti. Vrátíme-li se ke koncepci různých řečových her, pak lze říci, že obě naposledy zmiňovaná videa pracují s autentickým materiálem, jehož důvěryhodnost však zároveň podkopávají za použití prostředků inspirovaných zákonitostmi výchozího materiálu, ať už je jím krytí identity provinilých vojáků nebo opakování autosugestivních formulek. Takto kritické zaměření (mám na mysli zejména video Gumy Guar) je však na výstavě spíše ojedinělým úkazem.
Dílem, které naopak dokonale ztělesňuje neutrální vyznění koncepce „věcných stavů“, je Detektor lži Vasila Artamonova a Alexeje Klyuykova. Primitivní přístroj pracující na principu měření kožního odporu sice odkazuje k pojmům lži, a tedy potažmo pravdy, a jejich odkrývání, ale v reálu poloha ručičky nic neodhaluje. Získaná data jsou ponechána bez interpretace. Když jsem se testováním sama na sobě pokoušela přijít na to, zda stres způsobuje pokles kožního odporu nebo naopak vzestup, zažívala jsem doslova na vlastní kůži nezaujatý a přesto jaksi hravý realismus kolísající ručičky „detektoru lži“ příznačný pro většinu děl vystavených na Věcných stavech. Kurátor Václav Magid k tomu v katalogu píše: „detektor funguje a občas cosi ukazuje, jeho výsledky však neumíme vyhodnotit.“
Vypovídají přesto Věcné stavy něco podstatného o současné české umělecké scéně? Většina umělců zastoupených na výstavě využívá konceptuální postupy a tíhne k redukci vizuální stránky, ať už se jedná o fotografii, video, malbu nebo objekt. Tuto redukci vizuality můžeme chápat jako reakci na dominantní vizuální stránku naší mediálně-konzumní společnosti. Jako by umělci rezignovali na předem prohranou bitvu s přebujelou vizualitou v jejím vlastním ringu. Ne každý však toto nespektakulární umění (abych užila termín vžitý pro umění ruských umělců z okruhu Osmolovského) docení. Během debat následujících po shlédnutí výstavy jsem různé aspekty této tendence slyšela označovat jako „post-kovandovský syndrom“ (toto označení by se týkalo zejména nenápadných intervencí Langa, Koťátkové a Meduny) nebo „překližkové umění“. Za tento napůl vážně míněný, napůl ironický termín vděčím Williamu Hollisterovi, který jím označoval vizuálně strohé a nepříliš záživné umění, doprovázené vysvětlujícími texty, často instalovanými na překližkových stolech. V rámci Věcných stavů by se podle těchto kritérií dala za překližkové umění považovat instalace Silviny Arismendi nebo Tomáše Svobody. Nutno dodat, že se neztotožňuji s negativním hodnocení „překližkovitosti“ jakožto „suchého“ konceptu, ale přesto se neubráním otázkám, které evokuje toto spontánní vynořování termínů. Lze se ptát, zda jde o příznaky nástupu silné konceptuálně orientované generace, projev módy, lenosti na straně umělců nebo osobních preferencí kurátorů, kteří koncept protežují. Na druhou stranu musím dodat, že se nejedná o nějakou masovou záležitost a na rozdíl od před časem tak halasně proklamovaného „návratu malby“ zatím nikdo nesahá po heslech typu „návrat konceptu“. Úspěch Věcných stavů nespočívá ani v průkopnické úloze, ani ve sledování nějakého povrchního trendu. Neokázalé konceptuální umění má v českém prostředí své vlajkonoše (třeba už zmiňovaného Kovandu) a současná intenzivní potřeba reagovat na realitu (na straně umělců) či tematizovat realismus (na straně kurátora) je jednou z forem odpovědi na rozvolněný status reálného. Nikoli však nějakým donkichotským bojem proti „krizi reality“, ale nezávazně věcným gestem rafičky na ciferníku onoho podomácky vyrobeného detektoru lži.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Print on art paper from serie prepared for "Exhibition of enlarged prints from Moses Reisenauer’s pocket Ten Commandments"....
Více informací...
290 EUR
338 USD
Pink Girl, 1990 acrylic painting on canvas, 122 x 122, on frame
Více informací...
3 200 EUR
3 734 USD
Stu Mead's paintings touch the art world at a tangent. Not that he's exactly an outsider, having received a formal art...
Více informací...
55 EUR
64 USD
21 cm x 29,7 x 0,7 cm / 20 pages / couv. sérigraphiée 4 pass. couleur / offset / 500 ex
Více informací...
10 EUR
12 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS
NOVÁ PERLA

Kyjov 36-37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

 

GALERIE
perla@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena od středy do neděle od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

KAVÁRNA A KNIHKUPECTVÍ
shop@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena denně od 10:00 do 22:00
a na objednávku.

 

STUDO A TISKÁRNA
studio@divus.cz, +420 222 264 830, +420 602 269 888
otevřena od pondělí do pátku od 10:00 do 18:00

 

NAKLADATELSTVÍ DIVUS
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888

 

ČASOPIS UMĚLEC
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082


 

DIVUS BERLÍN
berlin@divus.cz
 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz
 

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
 

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz

DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Kyjova u Krásné Lípy č.37.