Časopis Umělec 2006/2 >> Mozart a Saliera Přehled všech čísel
Mozart a Saliera
Časopis Umělec
Ročník 2006, 2
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Mozart a Saliera

Časopis Umělec 2006/2

01.02.2006

Konstantin Akinsha | commentary | en cs

Když jsem na konci ledna přijel do Vídně, město bylo maniakálně posedlé třemi tématy: Mozartem, jehož jubileum spustilo nesnesitelnou lavinu vizuálního a zvukového kýče, Klimtem, jehož malby (včetně takzvané Golden Adele) musely být po letech mezinárodních tahanic svěšeny ze zdí Belvederu a vráceny právoplatným majitelům, a samozřejmě tématem Saliera, slánkou Benvenuta Celliniho, která byla záhadným způsobem ukradena z Kunsthistorisches Museum a pak znovu – neméně pozoruhodným způsobem – objevena.

Prvního večera jsem v sousedství objevil obchod s předměty, které překročily i má nejpesimističtější očekávání. Musím přiznat, že vypadaly velmi chutně. Byla to šunka, růžový kousek šunky olemovaný tenkou vrstvou bílého tuku, nádherně zabalený v plastu a označený jako Mozart Schinken Papagena. Protože v názvu produktu chyběly uvozovky, nebylo jasné, jestli přede mnou ve skleněné rakvi lednice leží šunka Mozartova nebo Papagenova. Jako by šlo o přehlídku ke skladatelově výročí, stály na okolních regálech vyrovnané řady lahví s vínem ozdobené rovněž portréty velkého skladatele. Vše připravené pro Mozartovu svátost oltářní, jako by ubohý autor Kouzelné flétny ohlašoval před svým odchodem do neoznačeného masového hrobu: „Pijte mou krev, jezte mé (či Papagenovo) tělo.“ Na pozadí této pozvánky k lidojedským hodům s rysy nekro-křesťanství jsou staré dobré zlaté Mozartovy koule symbolem skromnosti a manifestací rafinované chuti.

Síla symbolů v dobách nadprodukce
Samozřejmě, řekl jsem si, slovo „kýč“ přeci pochází z Rakouska. Ale může „kýč“ dnes existovat? Pokud je po Osvětimi poezie mrtvá, jak může kýč žít po Jeffu Koonsovi? Je kýč sám o sobě odrazem estetických funkcí naší společnosti, navždy zbavený „výšky” a „nízkosti“ a odsouzený k užití novým meta-jazykem vykleštěných lingvistických klišé a „vymazaných image“ (mám na mysli obrazy zbavené svého kontextu, zneužívané neustálým reprodukováním, čímž získávají novou kvalitu zástupných symbolů. Síla takovýchto symbolů je měřena jen intenzitou jejich opakování, jako síla buddhistické modlitby, kterou zesiluje otáčení modlitebního mlýnku). Ve svém přepracování ruské konstruktivistické teorie Walter Benjamin, posedlý „progresivními” prostředky mechanické reprodukce, učinil vážný omyl, když prohlásil: „Masa je matricí, z níž dnes vychází veškeré tradiční chování vůči uměleckým dílům v nové formě. Kvantita se změnila v kvalitu. Výrazně vyšší množství účastníků umožnilo změnu způsobů participace.“ Dnes již víme, že kvantita, a především nadprodukce, nemusí nutně znamenat kvalitu. Avšak pokud je pryč optimistická fáze důvěry v osvobozující sílu technologií, pak zůstala historie mechanické reprodukce nenapsána.
Byla by to škoda, protože zkoumání způsobů, jimiž byla umělecká díla reprodukována od vynálezu fotografie, by se mohlo stát zajímavým prostředkem pochopení interpretace umění v průběhu minulého a na začátku tohoto století. Rozloučení s pěti plátny Gustava Klimta, které kdysi zkonfiskovali nacisté a pak si je „přivlastnil“ rakouský stát, se ukázalo jako skutečná oslava mechanické reprodukovatelnosti. Při vstupu do rakouské galerie Belvedere si mohl návštěvník prohlédnout reprodukce Klimtových maleb, jež měly brzy putovat do Kalifornie, přestože ve skutečnosti obrazy byly v muzeu stále vystaveny. Poselství tohoto zvláštního „vystavení“ je tedy nejasné. Na jednu stranu reprodukce vypadaly jako portréty zesnulých vystavené na pohřbu, na druhou stranu pravděpodobně měly člověku připomenout množství různých forem reprodukce uměleckých pokladů, jež budou brzy ztraceny, nicméně budou nadále dostupné v muzejním obchodě.
V sálech galerie pronásleduje bdělá ochranka japonské turisty, kteří se snaží něco vyfotit i přesto, že kolem je spousta nápisů „Fotografování zakázáno“. Posvátnost aury je dobře chráněna. V kontrastu ke vznešené neposkvrněnosti muzejních hal, jež připomínají rajskou zahradu uchráněnou před vpádem mechanického reprodukování, vypadal muzejní obchod jako márnice ve válečné zóně. Klimtové v různých detailech, vytištěni na všech možných materiálech a předmětech.
Samotný pojem takzvaného „fragmentu“, který se stal obvyklým způsobem reprodukování uměleckých děl na přelomu 60. a 70. let, byl anachronismem už v době svého rozpuku. Proces fragmentace vědomí/zobrazení byl jednoduše až příliš pomalý, než aby dosáhl k uměleckým dílům dříve (samozřejmě první snahy tohoto pitvání můžeme spojovat s hrdinskou epochou avantgardy od dada k ruské fotomontáži, ale masově produkovaná fragmentace uměleckého zobrazení se stala obchodní značkou umění 70. let). Kinematografický způsob vidění s nevyhnutelnými ořezy, jež jsou v teorii ruského avantgardního filmu známé jako „americký záběr“, byl jednoduše aplikován na produkci příručkových knih o umění, jež sestávají z barevných reprodukcí zvětšených očí, uší, rukou a nohou. Nicméně na rozdíl od kinematografie postrádají tyto ubohé, rozparcelované obrázky svou nerovnoměrnost a neuměřenost jako sekvenční montáž.
Odcizené fragmenty obrazů brzy opustily stránky knihy, aby pokračovaly ve svém životě na polštářích, hrncích, vázách a podložkách počítačových myší. Ironií je, že dokonce i dílo Andyho Warhola, tohoto cynického průzkumníka a kořistníka totální inflace obrazu druhé poloviny dvacátého století, tomuto osudu neuniklo. Trh snadno strávil parodii trhu a převrátil ji v masově produkovanou komoditu.

Dobrá reklama zůstává
Vídeň se loučila nejen s Klimtovými obrazy, ale také s důležitou částí průmyslu s Klimtovým uměním, jež nejméně dvacet let plnilo evropské, americké a asijské domácnosti částmi těla Adele Bloch-Bauerové.
Ke znovuobjevení Klimta došlo nedávno, teprve na konci 60. let. Počátkem 80. let objevování vrcholilo, a to ne v Rakousku, ale v New Yorku, během výstavy Vienna 1900 zorganizovanou MoMa v roce 1986. Brzy po skončení výstavy tak byl nový balíček rakouské „identity“ připraven k mezinárodní spotřebě. Toto balení se ukázalo jako velmi výkonné. Předchozí stereotyp byl založen na čtyřech pilířích – Mozartovi, Alpách, waltzu a císařovně Sissy, a teď jej nahradila „průměrnější“ sestava, v níž Klimt a Schiele představovali vizuální součást nově objeveného zlatého věku, doplněný hudbou Mahlera a Schönberga a zalidněný Freudem a Musilem. (Výkonnost tohoto balíčku prověřil fakt, že autoři knihy Art Since 1900. Modernism, Antimodernism, Postmodernism, kterou vydal Thames and Hudson v roce 2004, věnovali první kapitolu historie 20. století umění Vídně, ale ani jedním slovem nezmínili například vývoj v Mnichově).
Zároveň byl rakouský balíček tak trochu staromódní. Jestliže americká muzea v té době již jména Cézanne či Picasso změnila na obchodní značky, jejich vídeňský protějšek byl stále věrný prastaré koncepci „mistrovského díla“ a víc než na značku se spoléhal na sílu obrazu.
Tato věrnost se ukázala i v průběhu rozlučkové krize, když zmiňované Klimtovo dílo bylo prohlášeno za „Monu Lisu Rakouska“ a „součást rakouské identity”. A skutečně také její součástí byl.
Problémem je, že takzvaná „identita“ nebyla vytvořena z vnitřní potřeby, ale pro turistickou brožurku. Jako každá současná evropská „národní identita”, nebyla ani tato ničím víc, než jen „ideologií turistiky“, jedinou filozofií, která dnes v Evropě existuje. Pokud ale ideologie jako taková byla jedním ruským myslitelem definována jako „ideologie masové spotřeby“, „baliči” „národní identity“ udělali totéž u historie. Pečlivě ji vykastrovali, a odstranili zejména varlata – jinak známá jako nacistické období. Hitler je stejně důležitou součástí rakouské identity jako Klimt, ale je známo, že v domě oběšence se nemluví o provazech. Obvykle se mluví o Freudovi a Wittgensteinovi.
Poslední etapa frašky s Klimtem nastala znovu díky jeho mechanické reproduktovatelnosti. Plakáty s obrazem „rakouské Mony Lisy“ a textem „Ciao, Adele“ pokryly přes noc stovky billboardů po celém městě. Nikdo nevěděl, kdo za touto reklamní kampaní stojí, a proto přišly na řadu spekulace. Brzy se ukázalo, že této rozlučky s Klimtovým dílem využila reklamní agentura, která billboardy vlastní. Vyvrcholením kampaně „Ciao, Adele“ byl následně slogan, prohlašující, že Adele odchází, ale dobrá reklama zůstává.

Slaný sladký domove
Nicméně ve Vídni nezůstala jen dobrá reklama. Hrou osudu bylo pět mistrovských kousků ne zcela, ale alespoň zčásti nahrazeno objevením jednoho nového. Saliera od Celliniho, ukradená ve čtyři hodiny ráno 11. května 2003 Robertem Mangem, odborníkem na bezpečnostní systémy, který nepotřeboval využít svých dovedností, aby pronikl do muzejní budovy, se loni v lednu vrátila do muzea a má velkou naději, že se stane „novým rakouským mistrovským dílem“.
Odborník na bezpečnostní systémy neměl ani ponětí, jakou službu dělá své rodné zemi, a Kunsthistorisches Museum zejména. Díky němu Rakousko zjistilo, že má mistrovské dílo, jeden z nejdražších kousků sbírky, ač byl až do loupeže považován za bezcenný. Samozřejmě, Saliera není Klimt, ale Mang dodal slánce lesku v podobě velmi důležitého prvku – lidského příběhu.
Když jsem se vrátil do Vídně v polovině března, první věc, kterou jsem uviděl na stanici metra West Bahnhof, byl obrovský plakát Kunsthistorische museum s Celliniho výtvorem a sentimentálním sloganem „Home, sweet home!”, čili „Domove, sladký domove“. Plakát měl vyjadřovat radost z navrácení mistrovského díla zpět do domovského muzea. Saliera, kterou vytvořil slavný renesanční klenotník, vyrazila jasným směrem – jejím osudem je být reprodukována, zvětšována, nafukována a rozbita na vizuální střepiny.
Při popisu tohoto světa iluzivních obrázků, které neustále mění svou velikost a dělí se do „fragmentů“, jež začnou žít svým vlastním životem, posloucháním radiostanic donekonečna opakujících popové variace na Mozarta a sledováním televizních vysílání ze shromáždění EU v Salzburgu s elegantním jménem „The Sounds of Europe“ není jiné možnosti, než vzpomenout si na slova Karla Marxe: „Tradice všech mrtvých generací je noční můrou v myslích živých.” Nicméně, dnes musí být slovo „tradice“ nahrazeno slovy „obrazy“ a „klišé“.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
2005, 30.5 x 23 cm (4 Pages), Pen & Ink Comic
Více informací...
894 EUR
1 035 USD
Obsahuje:, Escorial, Škola šašků, Odchod herce, , Z francouzských originálů Escurial, L‘Ecole des bouffons a Sortie de l‘acteur...
Více informací...
4,83 EUR
6 USD
1999, 21 x 35.5 cm, Pen & Ink Drawing
Více informací...
540 EUR
625 USD
21.5 x 28 cm, Pen & Ink Drawing
Více informací...
223,20 EUR
259 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS PERLA
Kyjov 36-37
407 47 Krásná Lípa

 

Galerie, knihkupectví a kavárna
otevřena od středy do neděle od 11:00 do 22:00

a na objednávku emailem shop@divus.cz
nebo telefonicky na čísle +420 606 606 425


Divus Perla
Gábina Náhlíková
gabina@divus.cz, +420 604 254 994


Nakladatelství Divus
Ivan Mečl
ivan@divus.cz, +420 602 269 888


Tiskárna, grafické a předtiskové studio Divus
studio@divus.cz


Časopis Umělec
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

 

Kavárna a knihkupectví Perla
shop@divus.cz, +420 606 606 425
 

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082


 

DIVUS BERLÍN
berlin@divus.cz
 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz
 

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
 

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz

DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Kyjova u Krásné Lípy č.37.