Časopis Umělec 2002/1 >> Remíza na zápasy Přehled všech čísel
Remíza na zápasy
Časopis Umělec
Ročník 2002, 1
6,50 EUR
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Remíza na zápasy

Časopis Umělec 2002/1

01.01.2002

David Kulhánek | bienále | en cs

Přihlédneme-li k předešlým třem “vydáním”, přináší 4. Bienále mladého umění Zvon 2002 některé změny a představuje nový způsob naplnění projektu, který iniciovali v roce 1994 kurátoři Karel Srp a Olga Malá. Dá se předpokládat, že se zakladatelé (jak se sami titulují) chystali kurátorsky organizovat i Zvon 2002, a je určitě na škodu věci, že s myšlenkou předat žezlo někomu jinému přišli jen několik měsíců před samotným termínem. Kurátor Michal Koleček tím měl znevýhodněnou pozici, která ho nepochybně přinutila ke kompromisům, byť na výstavě nejsou příliš patrné.
Zvon 2002 představuje současnou scénu mladého českého umění v poloze “normálu”. Tím, že výstava nemá jednotící téma, postrádá i celkové image (motiv batolete s kuchyňským zvonem je přívětivý, ale vyprázdněný). První dvě bienále se soustředila na menší okruh domácích autorů — klíčem k výběru obyčejně bývaly samostatné projekty, často velkorysé instalace, takže celek výstavy měl působit jako přehlídka silných konceptů a osobností. Michal Koleček zvolil pro Zvon 2002 jiný přístup a spíše než “silné autorské pozice”, reprezentované náročnými pro jekty soustředil “autorský potenciál”. Místo výkladní skříně “hotových” realizací se kurátor rozhodl sestavit soubor fragmentů, nebo spíše segmentů (umělecké dílo a jeho kontext), který podává informaci o šíři současné produkce. Tato rozvolněnost a také proměnlivost expozice skutečně odráží posun od “optimisticky” naladěných vizí poloviny 90. let k vystřízlivění do situace v podstatě krizové.
Bienále mladého umění je důležitý projekt pro celou českou scénu současného umění, ale je to především výstava “divácká”, která je určena pro široké publikum, tedy pro onu malou část veřejnosti, která bere aktivně v potaz existenci galerií a současného umění vůbec. V domě U Kamenného zvonu se divák ocitá na typické zámecké prohlídce — prochází jednotlivými komnatami, tempo konzumace informací zůstává spíše poklidné a jednotlivá zastavení nabízejí dostatek impulsů ke vstřebávání. Pro člověka zevnitř “komunity” může “galerijnost” instalace naopak vypadat nezáživně a také zařazení některých děl do výstavy polemické. Zvonu 2002 se účastní celkem 25 autorů (včetně jedné skupiny) a k nim je třeba připočíst ještě další umělce, kteří jsou představeni na doprovodném Fóru nezávislých galerií, svébytném apendixu, který se Michalu Kolečkovi podařilo prosadit jako novum.
Více účastníků, rozmanitost způsobů vyjádření, více věcí k vidění — to vše svádí k očekávání výstavy s výrazným rytmem. S výjimkou zdařilého společného umístění prací Jana Kadlece, Milana Mikuláštíka a Tomáše Svobody však spolu vystavené věci příliš nekomunikují a nevytvářejí uzlové body na mapě výstavy. Někdy je ponecháno málo prostoru na to, aby se konkrétní projekt mohl prezentovat v celé své šíři (ochuzeny zůstaly např. instalace Pavla Ryšky a projekt Lenky Klodové). Textové komentáře by asi komunikaci mezi divákem a vystavenými díly usnadnily a hlavně nasměrovaly do relevantních mezí. Divák by pak nemusel být odkázán jen na svou elementární obeznámenost se současnou produkcí a na svůj přirozený cit. Ostatně při jakých lepších příležitostech mu může být poskytnuta “služba” tohoto druhu? Předpokládá to ale více času, než který byl kurátorovi poskytnut.
Ojedinělou zůstává adresnost a političnost kritického přístupu Jana J. Kotíka. Zejména čtvrtý objekt ze série Money Talks, bankomat “vydesignovaný” pro platební karty mladých revolucionářů, je živým a zcela veřejným tématem mimo prvoplánový efekt. Závěrečné tři místnosti expozice U Zvonu představují velmi různorodé přístupy a právě zde se potvrzuje kurátorské rozhodnutí “rozostřit” celek výstavy jako relevantní a právoplatně zvolené. Kamera Skura dokázala téměř nemožné — opakovaný “vtip” je v jejím podání nejen stále vtipem, ale navíc i graduje. (Kolik už bylo parafrází na reklamy Bennetonu; KS navíc opakuje i vlastní nápad s potravinově upravenými autoportréty). Objekty Jany Kalinové jsou hravé (počítačka peněz fungující jako “projekce” primitivní animace) a dokonce “nášlapné” (kuchyňská linka uzpůsobená jako minigolfové hřiště), ale mají i svůj jasný sociální rozměr. Komplikované, divné a také do morku upřímné a sebeobnažující vidění Michala Pěchoučka (zejména film Obvyklá rukojmí) je na závěr “prohlídky” příznačné i přízračné zároveň.
Fórum nezávislých galerií, které představuje galerie ve většině případů skutečně nestátní a neziskové, poukazuje na paralelní druh “periferie” — mediálně a “úředně” zanedbávaný potenciál alternativních prostorů, kde se prezentuje současné umění. Přehlídka v domě U Zlatého prstenu je první akcí svého druhu a snad ne hned poslední. Tradice pořádání alternativních “veletrhů” umění by se mohla ustálit.
Jaké tedy je mladé české umění? Odehrává se v mantinelech nefungujícího galerijního provozu a trhu s uměleckými díly. Je otevřené; a také rozvolněné, nekoncentrované. Je uzavřené; postrádá pravidelný “poměr” s tím, co se děje za hranicemi; nenachází adresáty v domácím prostředí. Rozhodně umí být aktuální. Je lokální v pozitivním slova smyslu, při zachování napětí mezi centrem a periferií. Škoda, že má docela málo šancí ukázat se silnějším.
Zvon 2002 je přehlednou informací o mladém českém umění, nasměrovanou více k publiku než k aktérům umělecké scény. Ostatně umění je “hra”, kterou nehrají jenom umělci/herci, kurátoři/scénáristé a galeristé/producenti. Je to “hra” pro všechny. Podobnými souvislostmi se zabývá instalace Krištofa Kintery a Jednotky/Unit v rámci prezentace Universalu (dříve NoD) v domě U Zlatého prstenu — model fotbalového hřiště a nadměrně velký amplión, z něhož se ozývá hučení stadiónu a také podivně vtíravý hlas, jenž monotónně klade otázky týkající se umění a jeho provozu. “Máte rádi fotbal?” Mně osobně Zvon 2002 svou atmosférou evokuje výsledek 1:1 na zápasy (2:0; 0:2). Není důležité, kdo a s kým hraje. Góly padají anonymně a ze standardních situací. Je to prvoligový zápas, kvalitní remíza. Sestup nehrozí.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…