Časopis Umělec 2007/1 >> V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche Přehled všech čísel
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Časopis Umělec
Ročník 2007, 1
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche

Časopis Umělec 2007/1

01.01.2007

Lith Bahlmann | video | en cs de

Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006

Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The Conquest of Happines (Dobytí štěstí).

Pietsch k tomuto účelu využil již existující a známý filmový materiál a krátké sekvence z obrazové zásobárny kin a sestavil je do nových konstrukcí, jejichž struktura sestává z pododdělení podle jednotlivých drog: marihuana, alkohol, LSD, kokain, crack, opium, morfium, heroin, pilulky a několik dalších okrajových drog jako je laudanum, omamné látky k čichání, inhalační nitritáty a několik sér pravdy. Pietsch shlédl k danému tématu více než čtyři sta filmů hlavního proudu, žánrové kinematografie a filmů z počátků kinematografie, rešerše a editace filmu si vyžádaly dva roky. Kromě Conquest of Happiness, který je zároveň dokumentem, experimentálním filmem a hudebním klipem, představuje stejnojmenná sólová výstava tři různě stejně sestavené kratší videopráce, v nichž Pietsch dále perfekcionalizuje obsesivní (či spíše expanzivní?) hru na klaviatuře populárních filmů. Domin, Libra Nos ukazuje sebevraždu prostřelením hlavy, Maybe Not lidi, kteří si pro smrt skočí či spadnou, a Hit Me je o ženách, které bijí muži. Podobně jako u The Conquest of Happiness i u těchto tří videí používá Pietsch hudbu, která je souhlasným a někdy i protikladným komentářem k videu, a nad explicitní a těžký obrazový materiál staví emocionální meta-vyprávění. Pietschovy videokoláže zapadají do kontextu experimentálních recyklací filmů, v nichž práce se strukturami média představuje možnost pronikat ve scénických kompozicích strukturami vyprávění. Filmová recyklace přitom vykazuje v dekonstrukci kinematografických vyprávěcích strategií veskrze konstruktivní stránku: podvratná reakce na kinematografický fundus odkrývá sílu iluzí filmů, které byly sestaveny pro masové publikum, a ptá se po jejich významu pro naše kolektivní vzorce identifikace. Tím se vlastním tématem stává proces vytřídění předem nalezeného materiálu. Ve všech pracích představených na výstavě dává Pietsch najevo stejné příznaky vnitřní struktury populární filmové řeči. Se sloučením variabilních obrazových a motivických úrovní se vytváří strukturní srovnávací rovina, která kvazimechanicky předvádí stereotypnost stále se opakujících vzorců představení a – často na hranici nechtěné komiky – ukazuje, jak jsou omezené a vzájemně si podobné. Právě proto, že se pracuje přímo se známým materiálem, a proto, že se Pietsch spoléhá na předchozí znalosti diváka, pohrávají si jeho videa s naší obrazovou pamětí a vyžadují od nás jako diváků, abychom srovnávali stále se vracející formy znázornění, abychom objevovali klišé a stereotypy a hledali systém. Při své vizuální informační hustotě nabízí The Conquest of Happiness komplexní a zároveň kontemplativní úvahu o komplikovaném vztahu drog a filmu. Mimo jiné zjišťujeme, že dějiny drogového filmu jsou téměř tak staré a dlouhé jako dějiny filmu samotného. Už v roce 1894 natočil Američan W. K. Laurie Dickson jeden z vůbec prvních drogových filmů Opium Joint, jehož děj je prostý: muž vstoupí do čínského opiového doupěte, vykouří zmíněnou látku a poté má příšerné vize – halucinuje. Film trvá přesně půl minuty, jeho zápletka byla ale od té doby mnohokrát opakována. Za dob němého filmu zažil film o drogách skutečný boom, protože obchod a užívání omamných látek ještě nebyly zakázány. Zpracování tohoto tématu tak nestálo v cestě žádné tabuizování ani silná morální a společenská pravidla, a neexistovaly žádné hranice mezi zobrazovatelným a zobrazeným. Volné zacházení se zobrazováním a interpretací tématu ale mělo ještě během zrození syžetu zažít rychlý konec, protože velmi brzy vznikl katalog cenzorských nařízení, který platil až do padesátých let. Droga sice stále zůstala ideální látkou ke kinematografickému zpracování, ale již jen jako předmět kontroly. Policejní a kriminalistické filmy zde stále více ukazovaly jasný vztah: „Obchodníci s omamnými látkami“ jsou obvykle zlí, jejich mírnější verzi můžeme najít pouze u hodných-zlých gangsterů, kteří s obchodem s drogami nechtějí mít nic do činění. Teprve Coppolův Pate z roku 1972 toto schéma narušil. Od té doby nebyly oficiálně produkovány žádné filmy, které by mohly konzumaci drog zpodobnit pozitivním způsobem. Krátkodobou výjimkou byla šedesátá léta, kdy užívání halucinogenů ještě nebylo pod kontrolou a tripové filmy Nového Hollywoodu propagovaly konzumaci drog a takzvané rozšíření vědomí. Zde se také jejich zobrazování poprvé kříží se sociálními konflikty. Kromě podnětu k novému ustavení zakázaného a akceptovaného, který přišel v šedesátých letech, přispěla k vyjasnění a odmytizování tohoto tématu také Reaganova „Válka s drogami“. Tak se například marihuana v průběhu svých kinematografických dějin stala více či méně dobrou, dalo by se říci až konzervativní drogou, která nevede k bezprostředně sebedestruktivní vášni. Teprve ve westernu, v němž se kovbojové mění v násilí provozující narkomany, se v kině ukazuje čistě jako prostředek, který vede k rozporu mezi jednotlivcem a společností, ale není jen součástí problému, ale také součástí řešení (Saving Grace, 2000, Im Juli, 2000). Liberalizované a senzitivnější možnosti pozorování pokračují v biografiích. V kině se závislý stává standardní postavičkou a v mytickém vyprávění je na něm obrazoborecky rozvíjena dramaturgie úděsu a bídy užívání drog. Drogy mají samozřejmě pevné místo v thrilleru, který od dávných dob objasňuje také politicko-ekonomické stránky obchodu s drogami – jak to ukázal neopakovatelně Traffic Stevena Soderbergha z roku 2000. Abychom dospěli k diferencovanému zobrazení drogových témat ve filmu (jak je tomu například ve filmech Roberta Altmana či Pedra Almodóvara), museli bychom nejprve upravit obraz skutečnosti, protože ačkoli jsou drogy – i ilegální – pevnou součástí naší každodenní kultury, platí konzumenti a konzumentky drog obvykle za lidi, kteří jsou vyhořelí a v zásadě odkázaní na pomoc druhých. Skutečnost, že existuje také užívání drog orientované na požitek, které je autonomně orientované, a že většina konzumentů legálních či ilegálních drog je společensky integrovaná a naprosto samozřejmě se účastní společenského života, aniž by z něj vyčnívali či se lišili, připadá veřejnosti ambivalentní. Zdá se, že je právě zde bezmocně konfrontována se svými vlastními strachy. Nelze zpochybňovat, že trvalá a přílišná konzumace drog je vysoce riskantní. Kdo to nezvládne a dostane se do koloběhu závislosti, zaplatí vysokou cenu. Nicméně připravenost přijmout rizika je stále vyšší – a dál stoupá, protože mnozí zde vidí jedinečnou šanci, jak psychicky přežít nastavení moderní společnosti. Po formální stránce jsou dějiny zobrazování drog ve filmu také dějinami estetických prostředků jejich zobrazování. Obraz člověka pod vlivem drog vyžaduje vizualizaci. Zvlášť těžké se přitom zdá zobrazování rauše. Droga způsobí, že zmizí místo, rozpustí se prostor před našima očima a změní se vnímání času. Trip na LSD si lze ve filmu sotva představit bez levných optických triků, jako jsou barevné filtry či zdvojené osvětlení. Tak jsou tyto látky představovány jako skutečně ďábelské. Bez ohledu na neustále nebezpečí nechtěné komičnosti těchto efektů se o skutečném působení dozvídáme velmi málo, a také nepoznáme žádné případné pozitivní aspekty působení těchto látek. Dramatické představení drogové kariéry naproti tomu vyžaduje co neautentičtější obrázky, jako jsou detailní záběry drog, zranění těla při konzumaci, zobrazení „flešů“. Šoky, přibližování, tělesná intimita. Tento voyeurský pohled často působí na diváka až fetišisticky. Velký výběr obrazů „krásného zničení“ nám připravil Oliver Pietsch ve strukturálním srovnání v The Conquest of Happiness. V The Conquest of Happiness, a také ve třech kratších videopracích má divák před sebou úzce propojený systém nalezených záznamů, které mu stereotypním způsobem ukazují především hlubší struktury sociálních dějů a vyžadují zpochybnění našich obvyklých způsobů vnímání. Strukturální povahou svých prací Pietsch metodicky odkazuje na skupinu umělců, jako jsou Pierre Huyghe, Douglas Gordon, Craig Baldwin či Monica Bonvicini, kterým je všem společná potřeba transformovat tradiční filmové modely reprezentace. Ze zpracování nalezených materiálů a ikon filmových dějin vycházejí práce, které si přímo pohrávají se tím, co lze znovu rozeznat, s náznaky reflexe podstaty kinematografických obrazů a s jejich významem pro naši kolektivní obrazovou paměť. Zpochybňují tak naše vžité způsoby poznání. Zdánlivě známý materiál umožňuje divákům, aby si vytvářeli volné asociace a z konzumentů obrazů se zároveň stali jejich stvořiteli. Závěrem bychom měli varovat před videem, protože i ono se pro konzumenty může velmi snadno stát drogou – a legální!




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
Albánie
Červená, žlutá a modrá uprostřed ničeho
Červená, žlutá a modrá uprostřed ničeho
Jiří Ptáček
I Na plakátě ve vestibulu velkého tiranského hotelu, kde jsme se nakonec neubytovali, nás jakási turistická kancelář lákala sloganem “Albánie: poslední tajemství”. Oslovilo nás to, přestože jsme vůbec nechtěli poznávat pamětihodnosti, co přestály řádění Envera Hodži, ale pouze zjistit, co to znamená Tiranské bienále 2. Před dvěma lety se uskutečnilo poprvé a jeho patron Gian Carlo Politi se…
Číst více...
sympózium
Hrobařské Laboratorium / Konceptuální sympozium ve Vyšných Ružbachoch
Hrobařské Laboratorium / Konceptuální sympozium ve Vyšných Ružbachoch
Jiří Surůvka
Výtvarné sympozium, které pořádal spolek C+Sart tentokrát ve spolupráci s obcí Vyšné Ružbachy a Muzeem V. Löfflera v Košicích, probíhá ve dvouletých intervalech již počtvrté. Předtím bylo v Prešově (92), Vysokých Tatrách (94) a Košicích (96). Cílem kurátorů Vlado Beskida (SK) a Harma Luxe (CH) bylo v širším rámci navázat komunikaci umělců ze středoevropského prostoru (byli pozváni dva Češi, jeden…
Číst více...
reportáž
Ve stínu hrdinů
Ve stínu hrdinů
Alena Boika
Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť…
Číst více...
svaly
Dobrodružství svaloviny
Dobrodružství svaloviny
Jan Suk
"Místo vykládání potřebujeme umění milovat. Susan Sontag Před dvěma lety jsem v lublaňské galerii uviděl fotografii, záznam z performance jednoho balkánského umělce (jehož jméno jsem už dávno zapomněl), na které umělec vzpírá a posiluje. Kontrast jeho svalnatého těla zasazeného do intelektuálního kontextu galerie mne nesmírně nadchl. V tu dobu jsem zrovna četl knihu Magic of the State od…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Kniha o virtuálnách světech konzumu, politiky a médií rakouské umělkyně Susanne Schuda.
Více informací...
10 EUR
12 USD
Kompletní vydání filmů a dochovaných záznamů živých vystoupení Víta Soukupa. Balení obsahuje dvě DVD, katalog s texty Terezie...
Více informací...
12,80 EUR
15 USD
Výběr z německého videoartu a experimentálního filmu. Divus a Eastern Alliance v edici Teledivision vydal 27 německých videí a...
Více informací...
6 EUR
7 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS PERLA
Areál bývalé papírny
Nádražní 101
252 46 Vrané nad Vltavou

 

Galerie a kavárna tevřena od středy do neděle od 11:00 do 22:00
a na objednávku na shop@divus.cz, +420 606 606 425

 

 

Divus Perla
Gábina Náhlíková, gabina@divus.cz, +420 604 254 994


Nakladatelství Divus
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888


Studio Divus
Helena Jiráková. studio@divus.cz


Časopis Umělec
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

 

Kavárna Perla
Lucie Palečková, shop@divus.cz, +420 606 606 425
 

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

 

Otevřeno od středy do soboty mezi 12:00 a 18:00.
 

DIVUS BERLÍN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Německo
berlin@divus.cz, +49 (0)151 2908 8150

 

Otevřeno od středy do neděle mezi 13:00 a 19:00.

 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Vraného nad Vltavou, Nádražní 101.