Časopis Umělec 2008/2 >> Sytost, mnohost a vnitřní svoboda. Přehled všech čísel
Sytost, mnohost a vnitřní svoboda.
Časopis Umělec
Ročník 2008, 2
6,50 EUR
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Sytost, mnohost a vnitřní svoboda.

Časopis Umělec 2008/2

01.02.2008

Ivan Mečl | essay | en cs de es

Současná společenská situace je daleko složitější a záludnější než sebesofistikovanější levicové či pravicové režimy minulých století. V nich bylo vždycky možné nakonec přijít na to, co je dobré či zlé. V současnosti lze zůstat slepý celý život, jelikož proměnná a elastická situace vyplňuje každou mezeru našich potřeb i našich možností. Zároveň nám nalhává, že ji můžeme ovládat a současně si v jejím rámci udržet svobodu, autenticitu. Je to však jen iluze, a kultura, i ta, která se nazývá nezávislou, se stává jejím distributorem. Občas musí přijít filosof, vědec a nebo právník, aby nazval věci správnými jmény.
Setkali jsme se s Jiřím Přibáněm na jaře roku 2008 po několika přednáškách, které doprovázely vydání jeho nové knihy Pod čarou umění. Četl jsem jeho texty již před lety a vždycky si říkal, že takový člověk by měl psát o kultuře. On se však v té době jako profesor práva na univerzitě v Cardiffu zabýval vývojem ústav, právními systémy, problémem legality, ale i evropskou identitou z pohledu zákonů. Přibáňovy texty z této oblasti jsou vždy opřeny o hlubokou znalost filosofie, ekonomické, politické a kulturní situace. I ty by měly patřit k četbě člověka zabývajícího se fungováním kultury i umění. Bez znalosti principů fungování okolního světa je teorie a historie umění jako tank, kterým můžete jezdit jen po vlastním dvorku. Z jeho publikací doporučuji ke studiu Jací můžeme být? Podoby demokracie a identity v multikulturní situaci (How Can We Exist? Forms of Democracy and Identity in the Multicultural Condition), Právní symbolismus. – O právu, času a evropské identitě (Legal Symbolism: on Law, Time and European Identity), Disidenti práva (Dissidents of Law) nebo Tekutá společnost a její právo (Liquid Society and Its Law).
V odborných kruzích je Jiří Přibáň pokládán za eurorealistu, člověka, který si neidealizuje předmět zkoumání, tedy naši společnost. Mluví-li však o kultuře této společnosti, zdá se, jako by v ni věřil jako v možnost poznání. Uvnitř kultury si tuhle víru udržel jen málokdo. Zní to totiž příliš idealisticky.




V odborných kruzích je Jiří Přibáň pokládán za eurorealistu, člověka, který si neidealizuje předmět zkoumání, tedy naši společnost. Mluví-li však o kultuře této společnosti, zdá se, jako by v ni věřil jako v možnost poznání. Uvnitř kultury si tuhle víru udržel jen málokdo. Zní to totiž příliš idealisticky.

Jistě jsi si všimnul, že počet umělců za posledních třicet let se minimálně zestonásobil. Je to vidět na kolektivních výstavách, na množství tvůrců, kteří jezdí na výměnné pobyty. Holandsko a Německo umělce pěstují... Myslíš si, že jde o zhmotnění snů avantgard? Na začátku minulého století říkaly, že v budoucnosti bude každý člověk umělcem.
Nemyslím si, že je to zhmotnění avantgardního snu. Spíše se jedná o reakci na dnešní komplexní společnost, ať už jí říkáme moderní nebo postmoderní, tekutá, prázdná, digitální, instantní a tak podobně. Metafory, které si moderní společnost vytváří, aby sebe sama dokázala popsat a lépe pochopit, se rychle proměňují a zase mizí. Určujícími znaky této společnosti jsou obrovská složitost a funkčnost. Ale i v této stále složitější společnosti, jejímž jednotlivým systémům (ať už se jedná o hospodářství, právo nebo vědu) nelze nekvalifikovaným prostým rozumem nikdy zcela porozumět, člověk neustále hledá možnost sebeporozumění a sebeutváření. Jinými slovy, hledá to, co je jedinečné, individuální a autentické. Od umění se potom v moderní společnosti očekává, že nabídne právě tuto možnost. Umění nemusí být pravdivé, ale zato musí být vždy opravdové. V tom se liší například od vědy.

To, že stále větší počet lidí může tvořit, a masivní podpora umění je možná také řešením problému nezaměstnanosti. Sofistikovaná prevence, jak uspokojit kritiky, které společnost jinak nepotřebuje. Není to dobrá strategie, jak zabránit umělcům a intelektuálům, kteří byli v 60. letech hybnou silou protestů, aby znovu vyšli do ulic? Důvodů je přece stále dost. Války, chudoba, ekologie... nějak nás to ale nepálí. Potenciální zlobilové jsou sytí.

Je třeba oddělit důvody, proč si člověk volí uměleckou dráhu, a umělecký provoz, tj. společenskou podporu současného umění. Pravda je, že granty, evropské fondy atp., to vše tvoří zvláštní systém redistribuce sociálních statků, který s sebou pochopitelně přináší rizika kontroly a závislosti. Umění je tak už předem svedeno do určitých kanálů, informačních toků a sociálních očekávání.

Je to dobře, že se intelektuál kultivuje prostřednictvím grantů? Díky tomu už se nestane vůdčím elementem společenských změn.

Představa, že bychom porozuměli společnosti jako celku a díky tomuto porozumění mohli provádět společenské změny, je iluzorní. Dnes každý intelektuál ví, že se již předem pohybuje v určitém kontextu, a proto nemá výsadní postavení toho, kdo by dokázal popsat a porozumět společnosti v její totalitě a tak by mohl být, jak říkáš, vůdcem nějakých společenských změn. Foucault se kdysi vyjádřil o Sartrově filosofii jako o posledním hrdinském pokusu intelektuála popsat společnost 20. století jazykem 19. století. V současnosti intelektuálové jako strážci obecné vzdělanosti a kultury již neexistují, každý je specialistou. Ideje dnes nezprostředkovává intelektuál, ale internet. Přesto se ale Foucault z titulu svého vědění důsledně angažoval v nejrozmanitějších bojích za společenské a politické reformy, ať už se jednalo o psychiatrické kliniky, vězení nebo podporu marginalizovaných menšin. Jestli čtvrt století po Foucualtově smrti něco přetrvává z jeho díla, tak je to především tato schopnost vést aktivní odpor a konfrontaci s disciplinizačními technikami moderní společnosti, které jsou stále rafinovanější a nebezpečnější. I intelektuál se totiž velice snadno může dostat do zajetí takových technik. Musí žádat o granty, vykazovat publikační činnost, pokud pracuje na univerzitě, nebo se od něj očekává, že se bude mediálně banálním jazykem vyjadřovat k veřejným událostem.

Nemyslíš, že zmnožení může ohrozit výlučnost umělce? Možná moderna nedomyslela, co se stane, když se ten sen opravdu uskuteční?

Jsou to paralelní procesy. Máme více příležitostí i více kontroly. Současná společnost poskytuje obrovské příležitosti k seberealizaci, a to nejen pro umělce. Těch příležitostí se ale nikdo nechápe. Člověk má potenciál k nejrůznějším aktivitám, ale nejšťastnější je, když je pasivní. Společnost navíc vytváří příležitosti takovým způsobem, aby je zároveň měla pod kontrolou. V sociologii se využití takových příležitostí říká schopnost adaptace na vnější podmínky. Svoboda se potom chápe jako schopnost přizpůsobit se prostředí a využít ho ve svůj vlastní prospěch. S výlučností to nemá nic společného.
Teprve v moderní době se od umělce očekává, že jeho dílo bude vždy a za všech okolností autentické, originální a tím také nějakým způsobem výlučné. V tomto popření logiky sociální adaptace spočívá jedinečnost umění. Umělecká pravda nikdy není absolutní, ale vždy musí být osobní a prožitá. Na tomto očekávání ostatně avantgardy stavěly svůj protest proti společenským konvencím. My žijeme ovšem v době, kdy se vůbec musíme ptát, proti čemu má umění protestovat, co stojí ve stále rychleji se proměňující a nestabilní společnosti za protest. Musíme se ptát, jaké vůbec existují možnosti pro to, čemu říkáme angažované umění. Dnešní umění tak musí být analytické, nikoli utopické.

A není to jen taková romantická představa o umělci? Umělec nikdy nebyl modelem morální osobnosti. Byl většinou jedním z nejoportunnějších a nejprodejnějších individuí.

To máš pravdu. Romantismus a zrod moderní společnosti jdou ruku v ruce. Najednou je umělec nositelem génia, kolektivního ducha – ať už je to duch určitého národa nebo světový duch, který se zobrazuje v umění. Jako kdyby si umělec kladl otázky i za běžného smrtelníka. To je pochopitelně nebezpečná role. Svádí to ke vnímání umělce jako svědomí lidstva, svědomí národa a současně zvěstovatele. Proroka, který říká běžnému smrtelníkovi, co se má a co se nemá. Autenticita v sobě skrývá silná a svůdná normativní očekávání.

Je umění poslední oblast, kde si autor může dovolit zjednodušení, zkratku bez toho, aby se vydával trapnosti? Na intelektuálním poli existuje ze zjednodušení neustálá obava, autoři většinou předesílají, že celý problém je „samozřejmě mnohem složitější“. Pouze v umění je možné říci: „Ne, není to složitější, je to blbě od začátku.“

No to je přesné, umění je právě oblast, ve které vládne vtip, narážka, nevážnost a ironie. Skrze fragment nebo zdánlivě marginální poznámku můžeš vyjádřit a porozumět tomu, co jinak působí nesrozumitelně. Umění nás tak vlastně vrací k realitě.

Ale je dobře, že to tak zůstalo už jenom v umění?

Umění ve společnosti každopádně má tuto funkci. A díky tomu daleko víc lidí dnes umění dělá, než aby se na něj dívalo, poslouchalo ho nebo četlo. Existuje potřeba něco dělat, ale také potřeba porozumět realitě, která zdánlivě zůstává v zajetí expertního vědění. Sebeutváření a sebeporozumění tak jde ruku v ruce s obecnější potřebou porozumět i okolnímu prostředí a přetvářet ho. Existuje potřeba něco dělat, ale na druhé straně současný umělecký provoz nemá ten sex-appeal klasické moderny. Komunikuje se tedy skrze sebeutváření. Umění má tak sice nepřímou, ale o to důležitější politickou funkci, protože se v něm ukazuje, že věci lze vždy také dělat jinak. Vždy existuje alternativa, zatímco v politice tomu tak často není. Zatímco v umění se vynalézá, v politice se rozhoduje. Politický symbolismus, ať už levicový nebo pravicový, je konzervativní. Národní vlajka, růže, pták nebo třešně ve stranickém znaku nám říkají: „Pojďte za námi, nechte se vést, protože jinak vás nepotřebujeme!“ Udržet tyto dva světy – umění a politiku – v napětí, na tom stojí a padá moderní otevřená společnost. Nenechat se politickou, ale ani žádnou jinou formou sociální komunikace, od mediální reklamy až po zdánlivě exaktní ekonomické prognózy, svést k totální pasivitě, v tom spatřuji důležitou funkci umělecké tvorby. Umění, to je v dnešní společnosti zvláštní forma strukturální iritace.

Umění má své školství, trhy, továrny, agentury, akcionáře, veletrhy, oblasti, kde se počítají výnosy a pracovní místa. V době, kdy se umění změnilo z malé, víceméně autonomní oblasti v industrii, ji budou možná chtít opustit ti, kteří chtějí zaujmout zásadní a svobodné tvůrčí postoje.

Adorno dával kulturnímu průmyslu znaky totality, absolutního podřízení, prefabrikace a pasivity. Podcenil ale obyčejnou lidskou tvořivost. Fakt, že si člověk nikdy nic nenechá vnutit beze zbytku. Kultura není jenom průmysl, i když ten ji nepochybně podstatným způsobem ovlivňuje, takže dnes můžeme hovořit o tom, že z kultury se stala především zábava. Když mluvíme o kulturním provozu, je třeba zmínit riziko, že umění se stane jenom dekorací, ornamentem. Potom nedokáže rezonovat ve veřejném prostoru. Vlastně se jedná o jednu z mnoha podob všeprostupující současné depolitizace: „Já se sebevyjadřuji a nepotřebuji se vyjadřovat k tomu, co se děje ve společnosti.“ Ale umění nikdy není jenom soukromé.

Nezdá se ti, že umělci na současnou společnost reagují až příliš? Kam zmizela abstrakce, kterou kulminuje dílo Maleviče? Tam o vztah ke společnosti příliš nešlo, šlo o abstraktní a transcendentální hodnoty. Abstrakce byla součástí moderního myšlení. Není současná umělecká reakce na svět příliš konkrétní? Stejně jako média a reklama?

Minulý rok jsem v Brémách viděl výstavu akvarelů Emila Noldeho, které vytvořil v době nacismu, kdy nesměl veřejně vystavovat. Putoval tedy po Německu a z jeho vnitřní soukromé potřeby tvořit tak vznikla jedna z nejobdivuhodnějších reflexí bídy nacistické společnosti. Osobní rozhodnutí, ke kterému byl malíř donucen pod hrubým politickým nátlakem, nakonec vypovídá o té době a společnosti víc, než lecjaké natvrdo politické dílo. To ale můžeme posoudit jenom s odstupem času, porovnáváním přítomnosti s minulostí, a také na základě našich dnešních znalostí o této minulosti.

Nesvědčí to ale také o nepoučitelnosti? Z tohoto pohledu bychom měli už teď vědět, že za padesát let se nebude vystavovat Sadám v lihu, protože autentičtější budou mediální obrazy z této doby.

Samozřejmě existuje nebezpečí, že umění se stane příliš kontextuální. Mně se Sadám v lihu moc líbil, ale je jasné, že bez znalosti specifického uměleckého i politického kontextu smysl takového díla velmi rychle vyprchává. Žije okamžikem stejně jako čtyřiadvacetihodinové zpravodajské programy nebo reklamy. V této souvislosti je ale třeba říct, že stejné, ne-li větší nebezpečí hrozí konceptuálnímu a post-konceptuálnímu umění. Beuysův výrok, že každý je umělec, můžeme brát jako provokaci pro talenty, aby uvolnily tvůrčí energii, ale ne každý ten talent pochopitelně má. Takže je to jedna velká lež. Iluze, která možná přesně vedla k situaci, se kterou jsme začali tento rozhovor: že dnes už je příliš mnoho umělců.
Praha, květen 2008




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
collection ectoplasme / 21 x 29 x 0,7 cm / 32 pages offset / silcksreen cover / 500 copies
Více informací...
16 EUR
Collection BIKRO / offset + silkscreen cover / 32 pages/ 13 x 20 x 0,7 cm / 500 copies
Více informací...
10 EUR
Statue, 2009, silkscreen prin, 50 x 35 cm
Více informací...
65 EUR
nteriér / dílna rypadla KU 800 u povrchového hnědouhelného dolu Chabařovice, 2000, 300 x 150 cm, print on vinyl
Více informací...
720 EUR

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS NOVÁ PERLA
Kyjov 36-37, 407 47 Krásná Lípa
 

Galerie, knihkupectví a kavárna
otevřena od středy do neděle
od 11:00 do 22:00

a na objednávku emailem shop@divus.cz
nebo telefonicky na čísle +420 606 606 425


Divus Perla
Gábina Náhlíková, gabina@divus.cz, +420 604 254 994


Nakladatelství Divus
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888


Tiskárna, grafické a předtiskové studio Divus
studio@divus.cz


Časopis Umělec
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

 

Kavárna a knihkupectví Perla
Hana Turynová, shop@divus.cz, +420 606 606 425

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082


 

DIVUS BERLÍN
berlin@divus.cz
 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz
 

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
 

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz

DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Kyjova u Krásné Lípy č.37.