Časopis Umělec 2004/1 >> Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Přehled všech čísel
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
Časopis Umělec
Ročník 2004, 1
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona

Časopis Umělec 2004/1

01.01.2004

Ivan Mečl | úplné štěstí | en cs

V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo vše tohle světské, nebesky roztomilí, vědomí faunovští gigolové, božské prostitutky, nadzemsky neuvěřitelně krásní. Není to tak dlouho, co objevili kouzlo kriminality. Na východ od ráje je to již uznávaná koncepce.
Málokdy se ale stane, že by z lůna kriminality povstal umělec. Několik v báni tvořících výtvarníků již historie zná. Za námi ale přišel konceptuální umělec a literát, který polovinu života strávil ve vazbě nebo výkonu trestu za podvody a loupeže. Jedním z jeho původních jmen je Zdeněk Perský.

Úvod do problematiky mladých autorů
Asi bych jinak napsal, že jsem ho potkal. Že jsem ho objevil. On ale přišel sám, stejně jako paní Vyhňáková v roce 1995. Stál za dveřmi, v jedné ruce seznam nakladatelství rozevřený u písmene D, kde se o nás již několik let píše „nakladatelství věnuje pozornost začínajícím a mladým autorům...“, a ve druhé tašku s dílem. Paní Vyhňáková to udělala stejně a měla štěstí – byla totiž geniální umělkyní1). Od té doby jsme ji nikdy neviděli.
Je to velká odvaha být začínajícím autorem bez konexí, jen se seznamem nakladatelství. A to ještě z významu věty v seznamu nevyplývá, že se autorovi dostane něco jiného než pozornosti. I tento slib se dá někdy stěží plnit.
Když jsme spolu s Perským seděli již poněkolikáté nad jeho rozsáhlým kriminálním, performančním a literárním dílem, vyhrkne: „Teda, vy máte ale kliku.“ Zeptal jsem se proč s úlekem, jaké katastrofě jsme se zase vyhnuli. „No, že jsem vás našel...“
Perský je tvůrcem dvou rozsáhlých knih. Jedné životopisné, jejíž žánry jsou dobrodružství a asociální filozofie, a druhé duchovně naučné, buddhistického rázu. Takový pozitivní Můj boj napsaný Ježíšem, Buddhou, Osho a Hubbardem. Z ní vychází i Perského koncepce nápravy zločinců a ostatních zlých lidí, kterou si nechal ověřit takovými celebritami, jako jsou kardinál Vlk, žurnalista J. X. Doležal a dalšími špičkami duchovenstva i světstva. Autor je též osnovatelem mnoha neuvěřitelných podvodů a pachatelem neméně krkolomných zločinů, o kterých si ještě povíme.
Perský je oprávněně přesvědčen, že pokud se podaří vydat všechna jeho díla, uvést v praxi jeho učení i terapie v nápravných zařízeních a založit něco na způsob zenového kláštera, sníží kriminalitu na minimum. Má totiž tu výhodu mladých adeptů, že tomu upřímně věří. V lecčem připomíná žáka filozofa Ladislava Klímy2) a praktika jeho učení.

Král Sherwoodu a kapitán
Václavské lodi

Zdeněk je rozený Rom v roce 1966. Podvody a krádeže začal páchat již jako nezletilý po příchodu rodiny do Prahy. Se starším, k nerozeznání podobným bratrem si tehdy půjčovali občanský průkaz. Když potřeboval být plnoletý, vydával se za bratra. Když byl chycen při činu policií, vydával se sám za sebe, aby byl jako nezletilý propuštěn. Později toto malé zmatení dovedlo Perského k velkým záměnám. Jednou se celá policejní stanice sázela, kdo je vlastně Perský, tedy spíše, kdo je ten, koho zadrželi, jindy zas byl vězněn pod cizím jménem.
Již od počátku využíval kombinace výjimečné fyzické mrštnosti a svérázného intelektu. Ve své knize popisuje způsoby, kterými zdokonalil pouliční zlodějnu, že jeho čórky3) leckdy připomínají performanční či umělecké postupy. Například postup jak okrást spícího.
„...ponožky jsem mu ještě neprohledal, tak vymýšlím fintu jak? Uvažuji o speciálním operačním zákroku, nůžky mám, takže problém by to neměl být. Ten šimpanz má plátěné, napůl rozpadlé čínské tenisky, tak jdu do toho smradu. ... Musel jsem si ovázat kravatu kolem pusy a nosu, jako primář, a s nůžkami začínám přestříhávat tkaničky jeho bot až po jazyk. Pak si vezmu jeho hřeben a odklopím stěny jeho tenisek a ty se převrátí jako lotosy k zemi. Odstřihl jsem je jako dvě oslí ouška, zůstal mu na nártu jen jazyk. Ten jsem také přestřihl a teď vypadal jako pakůň s gumovým kopytem. Hřeben jsem olámal tak, aby vypadal jako hokejka, kterou jsem zachytil za ponožku, a nůžkami odstřihával ponožky, až jsem mu odstřihl celou ponožku. Zůstala mu jen vložka pod jeho kopytem, ale cesty Páně jsou cesty Páně a najednou se mi to stříhání začalo líbit, jak mi to šlo hezky od ruky. Chtěl jsem jenom stříhat, nic víc. Jen tak pro radost. Chci si hrát. Chybělo mi to z dětství, kdy jsem neměl žádné vystřihovánky nebo plyšového opičáka jako ostatní děti. Tak jsem Judymu odstříhával límce, měl je stejně špinavé, kapsy také, nohavice, rukávy, knoflíky. ... Už mi tolik nesmrděl, naopak teď mi voněl. Teď jsem začal uvažovat, jak ho mám ostříhat, jestli na cáry nebo třásně. Na kabátku jsem mu vystřihoval polokolečka a kosočtverce. On mi do toho tak příjemně vyhrával svým chrápáním. ... Vlasy měl vzadu dlouhé jak Vinnetou, tak jsem ho upravil podle sebe nakrátko, ať vypadá k světu. ... Tak, mohl jsem odejít, dílo bylo vykonáno. Při odchodu se na něho podívám od dveří a je mi ho líto. Mám teď k němu zvláštní vztah, vracím se k němu, že ho tak nenechám, a začal jsem ho znovu stříhat od kotníku ke kolenům. Dělal jsem mu všude překrásné proužky i na rukávech. Teď už vypadal jako slušná zebra.“4)
A to byly začátky. Když vyčerpal možnosti klasických krádeží a podvůdků, začal vymýšlet vlastní, téměř divadelní kousky. Praha je plná zastaváren se zkušeným a drsným personálem, který se v podstatě nedá přelstít. Oloupen bývá téměř vždy klient, takže do zastavárny se vyplatí dát pouze kradené zboží. Nebo něco naprosto bezcenného s uměleckou přidanou hodnotou.
„...našel jsem někde ve sklepě krabici plíšků stejné velikosti, ze stejného materiálu. Bylo jich tam hodně. Vzal jsem si je, že se mi mohou hodit na přesně danou situaci. Doma jsem je prozkoumal a pojmenoval podle sebe FNO5), vazač procesoru univerzal. Odnesl jsem pár vzorků do zastavárny a bazaru, nikdo neví, co to je a na co to je, ale dovolili mi, abych to vystavil do vitríny ve výloze. Za tři dny jsem tam poslal staršího seriózního pána se scénářem, asi profesora počítačové techniky. Ten najednou řekl prodavači, to snad není pravda, vy máte FNO! V USA je vůbec nemají v obyčejných prodejnách. Za jeden kus by vám okamžitě všude dali dva dolary. Doufám, že jich máte aspoň tisíc kusů, aby se mi vyplatilo s vámi obchodovat, nebo ještě lepší by bylo, kdybyste jich měl deset tisíc kusů. Prodavač zareagoval zmateně. Že to vůbec nečekal, že o to někdo bude mít zájem. Řekl mu, že před třemi dny tu byl nějaký mladík a chtěl si to vystavit, než si podá inzerát. Muž odpověděl, cože, na inzerát? Okamžitě mi toho mladíka zkontaktujte, já mu ihned vyplatím šedesát tisíc korun za dva tisíce kusů. Jsem ochoten tady na něho počkat. Prodavač se rozčiloval, já vůl jsem si na něho nevzal kontakt a podcenil jsem ho. Ještě mě musel přemlouvat, abych mu to dovolil vystavit. Mám tady v prodejně k dispozici jen jeden kus. Pán mu na to řekl, to jste udělal chybu, že jste si na něho nevzal kontakt. Prodavač mu vysvětlil, že se určitě zastavím zeptat, jestli měl někdo zájem. Pán slíbil, že v pondělí v pět hodin odpoledne přijde, a doufá, že už bude mít všechno zboží připravené…
V sobotu tam náhodou přicházím s plným kufrem FNO, ptám se prodavače, tak co, měl někdo zájem? On mávl rukou, že to nemá žádnou cenu, že je to úplně k ničemu, ale že jemu by se to hodilo. Že má známého, který dělá na hutích. Tam by to nechal roztavit a udělá střechu na psí boudě. Vyplatilo by se to, kdybych prý jich měl moc. Zeptal se, kolik mám kusů. Řekl jsem mu že 5 O32 a že je to divné. Vy mi tvrdíte, že je to bezcenné, a přes inzerát o to má zájem spoustu lidí. A že jsem se domluvil se dvěma zájemci, kteří mají známého profesora, který pracuje v USA. Že on je už shání několik týdnů a bude moc rád, když mu je prodám, že mi dá slušnou cenu. Ale že mi neřekl kolik. Mně připadá, že na mne šijete nějakou boudu, ale mám dalšího zájemce, který je ochoten mi zaplatit deset korun za kus. Nemyslete si, že jsem s vámi přišel obchodovat, ale přišel jsem si pro vystavený vzorek a zaplatím vám za pronájem místa. Dal jsem mu dvě stě korun a předstíral jsem, že chci odejít. Nemám čas, protože zájemce na mne čeká na Sokolovské a odkoupí vše, co mám v kufru. Otevřel jsem kufr a on uviděl spoustu plíšků, které ho oslňovaly vidinou zisku. Mně bylo jasné, že vidí místo plíšků dolary. Postavil jsem to na něj tak, jako on chtěl na mne postavit střechu na psí boudu.
V této situaci je jasná strategie. Nechám ho všechno odkoupit, aby šílel ještě víc. Začal se vyptávat, kolik bych za všechno chtěl, řekl mi, že je ochoten mi dát teď hned 15 000 korun a v pondělí v 18.00 hodin mi dá zbývajících 35 000 korun a že mi dá ještě něco navíc, ale to ať se nechám překvapit. Řekl jsem mu: dobrá, přemluvil jste mne, ale běda, jestli je to nějaká levárna, tak ten váš bazar shoří. Vyplatil mi zálohu 15 000 korun a já jsem mu tam nechal všechny bezcenné plíšky. Podali jsme si ruce, že naše dohoda na pondělí platí. Odešel jsem navštívit seriózního pana profesora, kterého denně najdete polehávat na nádraží jako špinavého bezdomovce. Když jsem ho našel poprvé, musel jsem do něho investovat, koupil jsem mu šampon, zaplatil za něj umývárnu, aby se dal do pořádku, pak jsem s ním šel do sekáče, kde jsem mu koupil za patnáct korun košili, sako za třicet korun, kalhoty za třicet pět korun, klobouk za deset korun a nejdražší byly boty, stály sedmdesát korun. Dnes je riziko investovat ranec do někoho, koho vůbec neznáte.“6)
Zakrátko se stal králem všech parků kolem Hlavního nádraží v Praze, kterému se přezdívá „Sherwood“. Podváděl nejlépe ze všech na Václavském náměstí.
Nemůže překvapit, že byl ve svých patnácti letech poprvé osm měsíců za mřížemi a poté do svých čtyřiadvaceti se čtyřmi přestávkami šest let. Více než polovinu období, kdy se chlapec mění v muže, a proto i ve svých textech výsměšně naznačuje, že se mu stal pobyt ve vězení nebo vazbě stejně hodnotným jako venku. Vysmívá se samozřejmě nám, a to samozřejmě i otevřeností, se kterou popisuje všechny nevídané činy, kterých se na nás bílých límečcích či tvarohových ksichtech dopustil.

Koho můžete potkat v báni
Od roku 1981 do roku 2003 strávil Perský s přestávkami zhruba polovinu života za mřížemi. Ač se dnes již považuje za napraveného, nikoli však vězněním, nepovažuje léta strávená za mřížemi za ztracená. Naopak byla to pro něho léta plná inspirativních zážitků v zajímavém kolektivu. Vazba a vězení nejsou žádná nudná místa. Můžete tam prožít spoustu dobrodružství. Je to také skvělé místo pro meditaci. Pro Perského to byla ale především setkání, z nichž později literárně těžil.
V roce 1982 při výkonu trestu pro mladistvé poznal disidenta Václava Bendu, jak ho oficiální prameny neznají: „Ukázal nám vzor, jak má být ustlaná postel. My jsme se snažili a učili stlát podle vzoru. Pak nám na kultúrce přečetl vzor, jak máme všichni psát první dopis domů. Napsal ho na tabuli a my jsme museli podle pana brigadýra (funkce trestance – velitele, V. Bendy – pozn. I. Mečla) opisovat. Žádná změna nebyla dovolena, ani něco navíc či méně. Pak udělal rozpis rajonů. Já dostal to nejlepší, co bylo možné dostat – šatnář zašívák před pakárnou. Proto jsem měl dost času vše pozorovat. Druhý den ráno to začalo. Ta mrskačka: budíček, hygiena, snídaně, rajony, sčíták, pořadová příprava – pochodování. A pořád dokola. To vše je v pořádku, ale co nebylo v pořádku, že byl aktivnější než bachař, vychovatel na přibyláku. ... Brigadýr nám dělal suché budíčky, řval na nás, fackoval mladistvé. Když někoho chytil při kouření a když ho někdo neposlouchal, nerespektoval, šel to říct bachařům a ti ho zbili nebo kázeňsky potrestali samovazbou či přemístěním na čtvrtý oddíl mezi vrahy. Jako mého kamaráda Arnieho. Ten s ním měl fyzický konflikt. Tak ho poslal na čtvrtý oddíl – zlodějíčka aut mezi vrahy.“ 7)
Na pankrácké rozdělovně z vazby do výkonu trestu „...vidím člověka, kterého bychom my mladiství tipovali jako dobrého, který nám dá cigára. Zrovna vyndává z kapsy dózu s tabákem. Sednu si vedle něho a ptám se, jestli mi dá čudku. On se usmál a řekl mi, ať si ubalím, a když viděl, jak šikovně a rychle umím balit, poprosil mne, jestli bych mu nenabalil pár cigaret na lágr. Protože měl něco s rukou – už si nepamatuji co. Jak jsem mu balil a balil cigára, tak jsem si s ním povídal a zároveň mu naplňoval dózu, a když se nedíval, tak každou pátou cigaretu jsem si házel za košili. Když tabák došel, říkám: konec, šéfko. Ten pán se zadumaně podíval a s úsměvem pokýval hlavou, že mi děkuje a že je to v pořádku. Přesně si pamatuji slova, která mi řekl: Takhle jestli budeš balit a lízat na svobodě holky jako cigára, budeš nejšťastnější muž.“8) Ten pán byl Václav Havel. Potkali se v roce 1984.
Nepěkný zážitek v Perském zanechal pobyt v cele s odsouzeným na smrt v roce 1985.
Na svých cestách mezi vězením, vazbou a soudem se osobně setkal s Jaroslavem Liznerem, spoluautorem kupónové privatizace, originální transakce, při které se měl majetek socialistického státu rozdělit mezi občany, odsouzeným na šest let za korupci. S Ivanem Jonákem, majitelem slavné pražské diskotéky, odsouzeným za organizaci nájemné vraždy své bývalé manželky, i Alim Karmovem, odsouzeným za několikasetmiliónové podvody k poměrně krátkému trestu, při jehož výkonu se prý podle Perského slov připravoval na další podobně vypečené kousky.
Devadesátá léta ve vězeňských zařízeních popisuje jako velmi divoká. V té době zde potkal Michala Murajeva, údajně nejsilnějšího vězně současného českého vězeňství. Tohoto smrtelně nebezpečného recidivistu si jednotlivá vězení přehazovala jako horký brambor. Trhal ešusy jako papír a cvičil si bojová umění na vybavení i obyvatelích věznice. Dokázal vyrazit pryčnou dveře cely, obrat dozorce o klíče ostatních cel a v nich okrást ostatní vězně. Při následné rvačce s mnohonásobnou přesilou dozorců byla většina pa- cifikátorů zraněna. Z důvodu naprosté nezvladatelnosti byl údajně předčasně propuštěn. Ihned poté byl najat na zastrašování a ihned napoprvé vydíraného nešťastníka jednou ranou zabil, což v tomto druhu podnikání není výhodou. Také potkal jakéhosi Lukáška, který se sekerou probil na střechu věznice a prý se úspěšně dožadoval eskortování své milenky, která v tu dobu kroutila trest v jiné věznici, aby s ní strávil radovánky na cele.
Také se setkal s Romem Josefem Šubrtem, který našel ve vězeňské knihovně populární dílo amerického plastického chirurga. Každý den se na cele učil několik slov. S touto znalostí, vystupováním, oděvem a samozřejmě i vizáží řecko-amerického doktora pak balamutil plnoštíhlé ženy, které mu za příslib léčby platily sexem a starostlivostí. Při sexu si nikdy nesvlékal bílou košili, aby si oběti nevšimly jeho zpackaného vězeňského tetování. Po dopadení se k soudu dostavil v umouněném tílku, roztrhaných olejnatých montérkách a lámaně romsko-česky vysvětloval: „Jak mně hloupá Romák mohla věřila, že ja amerikáno profesor. Já neznat engliš, jen dolar. Já jen chtěla píchat blondyna.“ Celé přelíčení se změnilo na frašku a svědkyně se studem utíkaly ze soudní síně, některé fackovány svými manžely. A že si prý nevybíral žádné naivky.
Poseděl si též s vězněm Jaroslavem Šajnem, který neustále dědil. S Františkem Břízou, veteránem vězeňství, který ve vězení zemřel na stáří a stále nováčky nachytával na průpovídce, že sedí pro víru. Vždycky věřil, že ho nechytí.
Prožil svůj čas náprav ve společnosti výjimečných kriminálních odborníků všech společenských vrstev a vstřebával jejich zkušenosti, nauky i chyby. Není proto divu, že poté, co zkombinoval tyto znalosti se svým přehnaným sebevědomím, sebevražednou lehkomyslností a neuvěřitelným kombinačním smyslem pro lež, se jeho kriminální činnost začala podobat patafyzickým příběhům a dadaistickým performancím.
„Ta společnost na vazbě byla jakési filmové plátno. Individuální jedinci Goara (jeden z perského pseudonymů) zvedali až na špičky. Vůbec jsem se nenudil, když jsem se domlouval s jedním drogovým kuchařem, hustě vypatlaným. I jeho jméno bylo divné. Byl se mnou na Pankráci a jmenoval se Pankrác. Co by na to řekl Jung? Je to Pankrácký synchrocit. Říkal jsem mu, jestli by šel se mnou na super loupež. Přepadneme a uneseme pštrosa a pštrosici, oni nám budou snášet v garáží, kterou pronajmu, vajíčka. Budeme čekat, až vypadne ze pštrosů, a hned ho poběžíme prodat, vím kam, za tisíc. Za to hned koupíme gram pervitinu, blázne, vyhráli jsme to, jsme v balíku. Už ti to došlo? Vyser se na vaření z efedrinu nebo solutanu, murofenu. Podívej se, jaké máš zuby, rozežrané od chemických výparů. Ale neboj se ničeho, ze pštrosích skořápek ti udělám kašičku a vyformuju ti zatím nasazovací zuby. V nich je obrovské množství vápníku, ať máš zářivý úsměv. Uvidíš, že až my dva to dáme dohromady, jak budeš vypadat k světu. Nikomu neříkej, že místo vařiče máme pštrosa a pštrosici. Uvědomuješ si, že co vajíčko, to je obrat za géčko. Snáší tři vajíčka denně. To je ranec. Devadesát gramů nám vysype za měsíc. Budeme je živit zbytky, které najdeme u popelnic. Občas je sestřihneme a prodáme to pštrosí peří. To stojí taky ranec a koupíme si naše perníkové peří. Ten vařič se zeptal, kde ho najdeme a jak ho ukradneme, že oni jsou stavěcí a klovou, že se bojí o oči. Říkám mu, neboj se, ty idiote, já mám speciální techniku zatýkání. Stačí sehnat jenom udici a pádlo a hrábě. ... Už jsem několikrát zatýkal na pštrosích farmách a vím, co mluvím. Mám o všem přehled a vše budu mít pod kontrolou. Přesně vím, v kolik usínají, mezi dvacátou druhou a dvacátou třetí hodinou, a vstávají, samice kolem čtvrté a samci kolem páté hodiny. Přiblížíme se ve čtyři hodiny. Pštros miluje ocet nebo česnek. Takže namočíme česnek do octa, napíchneme ho na háček a nahodím ho co nejblíže ke kurníku. Jakmile to ucítí, vyjde ven do výběhu. Po ránu bude ještě ospalý a přiblblý. Jak se bude snažit zobnout do česneku, tak já ho budu v pohodě přitahovat. Poběží za ním, což znamená, že přiběhne k nám. Jak bude u ohrádky, to musí být strašná rychlost, já ho normálně plácnu pádlem přes palici, hráběmi si ho přitáhneme a nasadíme mu pouta na nohy. Kdyby kladl odpor, tak mu šupnu další bombu pádlem přes zobák a on se zklidní. Jenom jednou se mi stalo, že by se stavěl, jinak jsou krotcí jak beránci. Ale jednoho jsem musel šlehat udicí přes paty. Jenom jeden jediný problém tu bude, nesmíme vzít dva samce nebo samičky. Ty vezmeš baterku a budeš mu svítit mezi nohy, když tam uvidíš přívěšek, tak je to samec, když tam bude čárka, tak je to samička. Naložíme je a jedeme. Pankrác se zeptal, co se stane když nás náhodou zastaví policie a uvidí dva pštrosy na zadním sedadle a všimnou si, že mají pouta na nohách. Říkám, ničeho se neboj, řekneme, že minule, když jsme je eskortovali k veterináři, ti ty potvory vykoply z huby zuby. Na důkaz otevřeš hubu a ukážeš ty dva panty. Z toho důvodu je už raději poutáme. Teď to nejdůležitější. Víš, jaký mají zobák a dvě dírky na něm. Tak občas jim tam nasypeme piko, ať snáší vajíčka nonstop. My budeme potřebovat kvalitní produkty. Ten feťák Pankrác říká, Peršáku, ty když se mnou mluvíš, tak mi brní zadní část hlavy. Říkám, buď rád, to ti nakopává rozum, horší by bylo, kdybych tě nakopal do zadku, Matěji. Ten šílenec celý měsíc přemýšlel na cele o pštrosech, jak se z nich bude sypat piko. Strašně moc se těšil, až bude vynášet z garáže vajíčka a měnit je na gramy. Ulevilo se mu psychicky, už necítil absťáky, aspoň na pár okamžiků byl osvobozený.“9)

Spisovatel célinovského typu
Král Perský, Medimon, jak se také Zdeněk Perský tituluje, je autorem dvou rozsáhlých rukopisů. V prvním z nich, předpokládané knize příběhů Kde domov můj, shrnuje svoji kriminální kariéru od dětství až do svého prozření a nápravy v roce 2003. Na textu je patrná autorova sečtělost a paměť na nekonečně mnoho náboženských i filozofických koncepcí, které míchá, obrací naruby, staví vedle sebe v pološílených sledech a neuvěřitelných textových koexistencích. Některé teologické a filozofické otázky a citace jsou vylepšeny slangovými nebo romskými výrazy nebo přímo přetransformovány v argotická rčení. Tento vizionářský amalgám je talířem, na kterém pak Perský servíruje svá dobrodružství moderního bandity.
Autor měl se psaním nejprve elementární potíže. Text diktoval několika vybraným dívkám z ulice a následně korigoval. Četba rukopisu je tedy učiněné célinovské peklo v kulisách světa zešílevšího Osho. Z hlediska pravopisu a větné stavby jde téměř o nereformovatelnou záležitost. Po přečtení celého rukopisu jsem měl pocit, že na mne Perský spáchal podobný zločinný fígl jako na nebohé přečurané literární postavy.
Nejprve vznikly ve vazbě a vězení rukou škrábané „svitky“. Jak si ale začínající autor poradí s vytvořením čitelného rukopisu, který by nabídl nakladatelství? Návod naleznete zde: „Postavíte si na stůl splněné přání, psací stroj, úplně rudý IBM, a začnete přepisovat rukopisy svitků. Ale tady už píši já, já. A je tu rozdíl, že jednu stránku píši dvě hodiny.
Goar poprvé v životě píše na stroji a je přirozené, že dlouho hledá písmeno CH. Cítí se podveden od prodejce, který mu prodal vadný stroj a jde zpět za ním. Ten mu vysvětlí, že vadný je Goar, který nepochopil, že CH se píše C a H.
Pro Goara bylo velmi bolestné psát tak pomalu. Předtím to měl jednoduché. Psal za něho na stroji ten druhý, činný orgán (policista zapisující výpověď zadrženého). Teď ale musel být sám sobě činným orgánem, musel spoléhat na své ruce, ale ty za to nemohly, že ťukaly jak datel, který je ještě napůl slepý. Věděl, že je to jen otázka času a tréninku. Pak bude psát jako blesk. Teď ale nebyl čas na trénování.
Vymyslel to po svém. Jednoduše se vydal do světa sbalit nějakou kočku, která umí psát rychle. Nebyla daleko. V Perlové ulici (místo často nabízených sexuálních služeb v Praze) našel jednu. Nic jí nebránilo, aby ji posadil za psací stroj. Konečně jsem jí mohl diktovat. Po mně by to nepřečetla na sto procent. Škrábu, protože jsem Perský kocour. Příběhy a události, které jsem jí diktoval, ji natolik ovlivnily, že místo psaní začalo šoustání. Divoké. A chudinky svitky byly pomuchlané na zemi. Napsáno bylo málo. Tři stránky za hodinu, ale dvě stránky opakovala tu samou, takže jsem na tom byl stejně. Několikrát se to opakovalo s dalšími a dny plynuly. ... Už jsem pomalinku začal pochybovat, co je důležitější, jestli to vesmírné pero ve svitkách, nebo to Perského ve slipech.
Při meditaci jsem si vzpomněl na film Kobra 11, jak sekretářka mluvila do počítačového mikrofonu a ten program dokázal mluvené slovo automaticky přepisovat do paměti. Z paměti se to tisklo na papír už očíslované. Přesně ta počítačová technika, jakou hledám. Ráno se zase těším, běžím do nejbližšího výpočetního střediska, začnu vysvětlovat a popisovat, o co mám akutní zájem. Přišel osobně vedoucí a s úsměvem madony mi sdělil, že žádám o službu, která je v současné době nesplnitelná, ale že ví, o čem mluvím. Zná ten systém a že si musím počkat, až to přijde na evropský trh...“10)

Perská mise v Cizinecké legii
a jiné tajné operace
Stejně jako mnoho ostatních zákonem pronásledovaných mužů se i Perský pokusil vstoupit do Cizinecké legie. Když už byl navlečen v přijímacích teplákách, zjistil seržant, že je mu teprve sedmnáct. To ovšem nebyla pravda, protože cestoval pod cizím pasem. Snažil se to seržantovi vysvětlit, ale po odhalení svého pravého jména byl vyhozen. Psal se rok 1991 a vrcholila krize v Perském zálivu.
Ocitl se sám na francouzské riviéře. Po chvílích zoufalství však sestavil z dalších cizinců lupičské komando, které tamním nestřeženým objektům notně pustilo žilou. Po nějaké době dokonce napomohl zavedení veřejného osvětlení na plážích.
Nepolapen procestoval celou Evropu. Zatčen byl opět až v Čechách, když se do nich kvůli stesku po domově vrátil. Samozřejmě byl vězněn pod cizím jménem.
Perskému se změny identity, život v utajení a temné operace vždy líbily. Prvním takovým kouskem bylo ztrojení. Představení pro kolemjdoucí dívku, několikaminutová jednoaktovka na prknech Václavského náměstí. „Vmžiku jsem se proměnil v cosi nepochopitelného. Tak jak jsem couval, najednou se zastavím. Vykročím tak sebejistě, pružně jako puma. Žvejkám, jak jsem nikdy nežvejkal. Jak frajírek z USA. Dělám velké bubliny a snažím se je moc nafukovat, jak nikdy. Chci, aby se na mne podívala, tak práskám bublinu, tak jak jsem nikdy nepráskal. Byly to opravdu rány. Moje chůze je taková, že házím rameny a kymácím se jako námořník na palubě. Ruce pověšené palci za poutka od džín. Vše, co teď dělám, dělám poprvé v životě. Cigáro odstřelím do výlohy, že se žhavé odráží do všech směrů. Byla to řízená střela, přesně tak, aby se lekla a bylo jí jasné, že jsem to vystřelil já. Byl to kódovací systém do její paměti. Jak se na mne dívala, já udělal gesto s bublinou a prásknul jsem. Vůbec jsem se na ni nepodíval a odcházel jsem chůzí vítěze. Poté, co jsem vešel do podchodu Muzeum, okamžitě jsem ji po druhé straně ulice oběhl a jdu jí znovu naproti. Chovám se jakoby vyplašený, že někoho hledám. Kroutím hlavou a jdu rychlým krokem. Ona se na mne podívá s údivem jako já na ni před chvílí. Zastaví se a dívá se, přesně plní účel na sto třináct procent podle operátora. Jdu k ní a ptám se jí s vyděšeným výrazem, zda tu neprocházel můj trojník. Je naprosto úplně stejně oblečený, že moc spěcháme a letí nám letadlo z Ruzyně. Jak trojník? Vyhrkla ona. Přesně tím jsem ji zapinoval. Už jsem věděl, že ji mám smotanou v malíčku. To nejsi ty, co tu procházel teď před chviličkou? Říkala přesně to, co podle scénáře měla. Ne, to nejsem já a vůbec to neřeš. A prosím tě, jestli máš čas, pomoz mi ho najít a uvidíš nás všechny tři vedle sebe. .... Moc si přála nás poznat všechny najednou. Nemohla uvěřit, že by to bylo možné. Cestou mi říká, že ten můj brácha je pěkný pitomeček, puberťáček… Já jí dávám za pravdu, že je to přesně celý on. Věčně mu to říkám, buď normální, jsi někdo, chovej se podle toho, podívej se na mne, na nic si nehraju, jsem úplně normální… Ona mi dává také za pravdu, představ si, že mě málem spálil špačkem od cigarety, hodil ho do výlohy, ani nevím jak, ale odrazilo se to těsně kolem mých kolen, to žhavé, kdyby mi propálil silonky, tak tou taškou bych ho přibila do země. A já jsem vyhrkl, že se jí moc omlouvám, teda za něho, to opravdu přehnal, idiot. Mně na něm nejvíce vadí to jeho žvejkání a praskání bublin, vždycky se lekám.11)
V roce 1995 uveřejnila Policie České republiky náborový inzerát, ve kterém hledá vhodné adepty do řídicích funkcí útvarů kriminálky. U kandidátů předpokládala vysokoškolské vzdělání, absolvování alespoň náhradní vojenské služby, fyzickou a duševní způso- bilost a manažerské schopnosti. Perský tehdy obratem nabídl své služby státu následujícím dopisem: „Musím Vás potěšit, že nikdo jiný to nemůže být než já, neboť mám veliké zkušenosti a moudro. Sice nikoliv školní, ale vandrem světem, je to škola života, což je reálnější než obyčejné nějaké vysokoškolské vzdělání. Já a ministr Zeman12) známe velice moudré lidi se základním vzděláním, ale také akademické hajzly! A jestli nevíte, tak i ministr vnitra pan Ruml je jediný, který má středoškolské vzdělání a před touto funkcí házel černé brikety do pece. A přece se mu daří a dokázal udělat pořádek v naší zemi. A já mu žehnám řadu úspěchů a moře štěstí.
Já jsem čalouník vyučený z lapáku a dnes jsem už velitelem cimry číslo 37 EA-1 na Pankráci ve vazbě. Klidně se zeptejte mého vychovatele Čáry, jaký je pořádek na mojí cimře. A co se týká technického zaměření, jsem velice odborný. Vyznám se v této oblasti, neboť mám absolvované daktyloskopické, pachové, planetové i kapsářské zkoušky. Duševní stav mám vynikající. Nejsem vůbec manipulovatelný okolním vlivem, dovršil jsem bodu asi „satori“. Fyzický stav je ohromný. Zásadní abstinent, jen občas červené víno. Navíc umím bojovat strategii „ninja“. V manažerském oboru mi není cizí §250 – podvod a vše, co k tomu patří. Třináct let se v této oblasti pohybuji jako znalec mudrců. Základní vojenskou službu jsem neabsolvoval, ale dvanáct měsíců jsem měl předvojenskou výchovu v Libkovicích, kde mi byl instruktorem bývalý ministr KDS Václav Benda13), politický komplic pana prezidenta Václava Havla. V roce 1991 jsem byl v Cizinecké legii asi čtyři hodiny, ale co jsem se tam naučil a pochytil, věřte mi, by mi nedělalo problém rozpustit zdejší mafii a organizovaný zločin. Pochopte, že nemám rodinu, děti, nikoho blízkého než základní rodinnou jednotku. Moje pravá rodina je existence.
Jsem si vědom, že nejsem sice bezúhonný. To je pravda, ale uznejte sami, právě proto mám daleko širší a vyšší vědomosti i schopnosti v oblasti trestné činnosti než netrestaný a neznalý antirecividista.“
Tato nevyslyšená nabídka mu nedala klidu a po propuštění v roce 1995 změnil způsoby své kriminální činnosti. Založil si fiktivní detektivní kancelář a fiktivní útvar tajných policejních a vojenských operací. Tato složka pak odhalovala jeho vlastní kriminalitu. Akce probíhaly asi následovně:
Finančně dobře zajištěné osobě, nejlépe cizinci, odcizil věc, která mohla mít cenu jen pro oběť. Mohlo jít o cestovní pas, cenné papíry či lépe celé manažerské kufříky v nejlepším ukradené za okolností, které by si dotyčný nepřál šířit, například sex za úplatu. Při odhalení krádeže obětí byl vždy přítomen nějaký Peršákův komplic, který ihned nabídl jeho služby. Byl ujištěn, že zná člověka, který pracuje soukromě pro tajné složky bezpečnosti a armády na choulostivých záležitostech a mohl by mu pomoci. Nešťastná oběť se potom na odlehlém místě setkala s imitací Chucka Norrise, včetně ukázek z jeho rolí. Když například klienti přicházeli k místu setkání, tak se Perský, navlečený v maskovací uniformě, divoce plazil ve sněhu s nějakou imitací kulometu nebo cvičil karate, strašně při tom řval a se smyslem pro filmovou dramatiku nechal příchozí chvíli čekat za neustálého provádění nějakých komandos kejklů. Pak se převlékl do saka, vzal si zápisník a začalo columbovské vyšetřování. To trvalo vždy asi týden a v jeho průběhu Perský nešťastníkovi nosil části lupu. Při předávání byly obratem vybírány tučné zálohy a náklady na korupci různých smyšlených mafiánských informátorů, bossů i policistů. Oběť byla vždy obšírně a se smyslem pro konspirační příběhy informována o neuvěřitelných cestách svých drahocenností kriminálním podsvětím. Postupně Perský vrátil vše, vydělal několikanásobek toho, jakou měly věci tržní cenu, oběť byla šťastná, obdivovala ho a odcházela naplněna filmovým zážitkem.

Perský investiční fond
V roce 1995 začal Perský z vězení podnikat. Sám o tom píše jako o experimentu, kterým si ověřoval, jak věci fungují. Ověřil si, že možné je úplně vše, a to i když otevřeně prezentoval, že je toho času zavřený.
Aby získal základní vklad pro založení účtu v bance, odpověděl na inzerát nabízející tiché společenství ve firmě. Vydával se za dědice obrovského množství australských dolarů a nabídl investici rovnající se asi jednomu milionu korun. Perský v korespondenci vysvětlil, že je momentálně v báni, kde ještě nějaký rok pobude, a že rád investuje. Zavřený podílník, který platí, to je sen o podílníkovi. Perský pouze ředitele firmy požádal o pět tisíc korun na administrativu, nemá totiž žádné české peníze. Přání mu bylo splněno. Svět řízený Perským z vězení fungoval.
S účtem v bance už se dalo dělat leccos. Později se zapojil do aukce vozového parku bývalé komunistické vlády a nabídl za vůz Zil 114, který daroval sovětský vůdce Leonid Iljič Brežněv československému prezidentovi Gustávu Husákovi, osm milionů korun. V dopise aukční agentuře projevil přání, že vůz chce darovat soudci, který ho má právě na starosti, a kdyby byly ještě nějaké kožichy, beranice či rukavice od ruských potentátů, ať je tam přihodí a auto přistaví před obvodní soud v Ústí nad Orlicí. Všechny náklady navíc přislíbil bez problémů zaplatit, neboť prý zdědil obrovské lodě v Austrálii. Ať si to klidně ověří. Na základě nekrytého příkazu k úhradě byl oficiálně zařazen do aukce a nepochybně tím notně zvedl ceny. Kolekci automobilů totiž nakonec vydražil tehdejší ocelářský magnát za neuvěřitelnou částku. Ten magnát se jmenoval Vladimír Stehlík a za nějakou dobu ho šoupli na vazbu také s podezřením z obdobných vykutálených kousků ve větším měřítku.
Samozřejmě že těmito a dalšími operacemi způsobil spoustu zmatků a legrace. Největší efekt ale mělo toto fiktivní podnikání ve vězení. Spoluvězni, dozorci a i jejich nadřízení, sledujíce tuto neuvěřitelnou obchodní korespondenci, samozřejmě uvěřili, že se jedná o skutečný byznys, a začali si Perského předbíhat. Nabízeli různé úlevy a služby s vírou, že se jim tak bohatý vězeň po návratu do civilu náležitě odvděčí. Tohoto bludu využil Perský náležitě a žil si ve vězení podle toho.

Vysoké hry velkého umělce
V roce 1998 staví ve své cele vesmírný modul14) a přibližně od této chvíle se některé jeho skutky dají zařadit do žánru absurdního dramatu a science fiction.
Rok nato přišla Perskému na vazbu soudní obsílka, že musí zaplatit tisíc korun za jízdu na černo metrem. Ten se však v zákonné lhůtě odvolal s tvrzením, že je majitelem dopravní linky metra B a žalobce mu zároveň dluží dvě stě osmdesát devět miliónů korun. Dále uvedl, že je majitelem padesáti procent Pražského hradu a ve vazbě je z důvodu ochrany před politickou korupcí. Soud tedy připravený platební rozkaz zrušil a poslal za ním na vazbu státního zástupce. Tomu Perský pro změnu namluvil, že je to celé krycí operace jeho tajného poslání a že jeho řídicí orgán, zástupce šéfa české pobočky Interpolu, mu všechno vysvětlí. Musí ale jít do jeho sídla v Kongresové ulici a říci mu odtajňovací heslo „chas“15). Zmatený oficiál dal Perskému čokoládu a údajně odešel na ředitelství Interpolu. Za čtrnáct dní dorazil jeho nástupce s prohlášením, že není takový idiot jako jeho bývalý kolega a bude nekompromisní. Jemu byla pro změnu sehrána plačtivá scéna o osudu frustrovaného dítěte bez hraček, které si chce jen hrát. On na ně přece nikdy neměl. Tahle hra nakonec Perského nestála ani korunu.
Neuvěřitelná je též pětiletá divadelní a korespondenční válka mezi Perským a soudcem Pavlem Sedláčkem, který se na sklonku boje, snad v zoufalství, podepsal jako předsedkyně senátu. Podle popisu se většina soudních přelíčení, dalších řízení i příslušná spisová dokumentace proměnila v propletenec Perského vše kazících fabulací či prohlášení a soudcovu marnou snahu o účinné potrestání. A když například vyprchaly všechny zákonné možnosti pro držení ve vazbě a bylo nutné Perského tak jako tak propustit, sehrál před soudem komedii, že na svobodu nechce. Byl tedy propuštěn násilím.

Zrození světce
V rozmezí let 2000 až 2003 se Perský pokoušel zanechat kriminální činnosti, což se mu nakonec podařilo. Nehřeší, nepije, nekouří a u nás v redakci poprosí maximálně o sklenici vody. Bývalý podvodník, kterému bylo líto utrácet i kradené peníze, si nevezme zadarmo ani lístek na tramvaj. Začal psát literaturu a věrouku. Popsal již stovky stran a zalíbilo se mu to natolik, že na každý nápad nebo podnět okolí reaguje písemně. Nevadí mu neznalost zákonů jazyka, píše, jak chce, a musí se někdy smířit i s tím, že některým pasážím rozumí jen on sám. Vzhledem k rozsáhlosti díla je to ale zanedbatelný problém. Plánuje šířit svoji nauku o obrácení kriminálníka masově a skutečně pro to dělá maximum. Pokud je intenzita jeho výpovědí a komentářů na všech oficiálních i ostatních navštívených místech stejná, jakou jsem zažil já, určitě se to někde musí vyvalit. A potom pánbůh s námi, protože pak už bude na světě jenom dobře.
Velkou historickou otázkou vždy bývá důvěryhodnost z hříchu obrácených světců. Když si ale vzpomeneme, jaký byl František z Assisi v mládí padouch a jak pěkně pak vystupoval a kázal i zvířatům, jeví se nám jako jeden z nejroztomilejších křesťanských fanatiků. I když byl tedy Perský mistrem podvodu a lži, nezbývá mi než mu důvěřovat. Jinak by tento článek mohl vyjít až po několika letech ověřování uvedených skutečností a vizionářské poctivosti. Musím tedy na závěr čtenáře ubezpečit, že nejsem autorem případné fikce.

Poznámky:
1) Michaela Vyhňáková, Divus 3, 1997, strana 130 až 144.
2) Ladislav Klíma, radikální český filozof, jenž na sobě drasticky aplikoval teze své vypjatě individualistické filozofie.
3) Čórka – krádež.
4) Z povídky Judy a malá domů z rukopisu knihy Kde domov můj.
5) FNO – Filip nevídaný oblbovák.
6) Z povídky Roma zastavárna z rukopisu knihy Kde domov můj.
7) Z povídky Benda z přibyláku z rukopisu knihy Kde domov můj.
8) Z povídky Havel na eskortě z rukopisu knihy Kde domov můj.
9) Z povídky Trojice hříšná z rukopisu knihy Kde domov můj.
10) Z povídky Trojice hříšná z rukopisu knihy Kde domov můj.
11) Z povídky Šme na šme z rukopisu knihy Kde domov můj.
12) Miloš Zeman, předseda vlády České republiky a vůdce socialistické strany v devadesátých letech minulého století. Byl mezinárodně proslulý a u Čechů oblíbený pro své urážlivé až vulgární bonmoty na novináře a nepohodlné intelektuály.
13) Václav Benda, politický vězeň komunistického režimu a pozdější křesťanskodemokratický politik. Zmínku o něm najdete i v ukázce z povídky Benda z přibyláku výše.
14) Celý návod k sestrojení a ovládání vesmírného modulu INRI najdete dále.
15) Chas – sněz to!





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Clown‘s Suicide, 1995, silkscreen print, 33 x 46 cm
Více informací...
65 EUR
77 USD
2008, 21 x 28 cm, Pen & Ink Drawing
Více informací...
223,20 EUR
264 USD
Nové rozšířené vydání |||| 400 str. || Doslov a grafická úprava: Ivan Mečl || Redakce a ediční poznámka: Lenka Vítková ...
Více informací...
8,80 EUR
10 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS PERLA
Areál bývalé papírny
Nádražní 101
252 46 Vrané nad Vltavou

 

Galerie a kavárna tevřena od středy do neděle od 11:00 do 22:00
a na objednávku na shop@divus.cz, +420 606 606 425

 

 

Divus Perla
Gábina Náhlíková, gabina@divus.cz, +420 604 254 994


Nakladatelství Divus
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888


Studio Divus
Helena Jiráková. studio@divus.cz


Časopis Umělec
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

 

Kavárna Perla
Lucie Palečková, shop@divus.cz, +420 606 606 425
 

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

 

Otevřeno od středy do soboty mezi 12:00 a 18:00.
 

DIVUS BERLÍN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Německo
berlin@divus.cz, +49 (0)151 2908 8150

 

Otevřeno od středy do neděle mezi 13:00 a 19:00.

 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Vraného nad Vltavou, Nádražní 101.