Časopis Umělec 2011/1 >> Justalgiáni v Berlíně Přehled všech čísel
Justalgiáni v Berlíně
Časopis Umělec
Ročník 2011, 1
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Justalgiáni v Berlíně

Časopis Umělec 2011/1

01.01.2011

Robert Rigney | in transition | en cs de

Pro mnoho lidí, kteří sem přicházejí z New Yorku či z Londýna, je Berlín jakýmsi undergroundovým zábavním parkem, filmem, dobrodružstvím. Pro mnohé má Berlín zvláštní kouzlo — kouzlo založené hlavně na podobě města v devadesátých letech, těsně po pádu Berlínské zdi. Východní Berlín byl tehdy novým, neprozkoumaným teritoriem, městem plným ruin, prázdných sklepů a velkých opuštěných továrních komplexů, ve kterých squatteři, punkeři či technaři nalézali tu pravou atmosféru pro technoparty. Město pronikaly odvážné postkomunistické vibrace. Berlín byl tehdy plný experimentální energie.
Dnes je Kunsthaus Tacheles na Ora-
nienburgerstraße jednou z hlavních turistických atrakcí. Prenzlauerberg je plný yuppies. A z Berghainu se stal nejlepší klub ve městě. Berlín postrádá novou image.
Vedle toho se formuje nová tvář bývalého Západního Berlína: Kreuzberg, Neukölln, Wedding, Moabit, Schöneberg, východoberlínské přistěhovalecké čtvrti, nová budoucnost Berlína. Imigrantský Berlín. Berlín tureckých přistěhovalců, kterým se říká kanake, dago, spick, wog. Přinášejí do Berlína svou orientální hudbu, břišní tance, svá nablýskaná auta, do noci otevřené köfte restaurace, nonstop fungující Spätkäufe a salonky s vodními dýmkami, nebo společenské kluby jako istanbulský Kulturverein, kde můžete posedět až do rozednění a hrát domino, máte-li chuť; přinášejí s sebou ale i své náboženství a kriminalitu. A to nemluvě o tom, co místům jako je Neukölln a Kreuzberg přinesli Arabové, Afričané, Albánci a Jugoslávci. Slivovici a burek, turbo-folk, šíša bary, levné diskotéky, pouliční hudbu, pouliční rvačky, hašiš a trávu. Berlín se stále vice přibližuje svému vzoru ze starého Západního Berlína — dělnické třídě a přistěhovaleckým čtvrtím, což je jedině dobře. Včera Oranienburgerstraße, dnes Oranienstraße, včera Prenzlauerallee, dnes Sonnenallee.
Naštěstí má tento nový Berlín take své dokumentaristy. Jsou jimi tři jugoslávští fotografové: Nino Nihad Pušija, Alen Hebilović a Robert Sokol — dva Bosňané a jeden Chorvat z berlínského Neuköllnu. V současné době pilně portrétují novou podobu Berlína.
Uvažujeme-li o díle těchto tří fotografů, neměli bychom opomenout fakt, že v devadesátých letech, kdy byl Berlín tím šíleným východo-západním městem, se stalo něco zajímavého. V Jugoslávii vypukla válka a důsledkem toho skončilo mnoho válečných uprchlíků v Berlíně. Někteří z nich byli negramotní vesničtí rolníci, jiní byli vzdělaní intelektuálové z měst jako Sarajevo. Někteří byli Bosňané, jiní cikáni. Žili v tábořištích kolem Berlína spolu s Araby, Afrikánci a Kurdy a všichni utíkali ze svých domovů před válkou. Po nějakou dobu o ně Německo mělo zájem, ale když válka skončila, chtělo, aby se vrátili tam, odkud přišli. I přesto však mnozí z nich zůstali.
Alen Hebilović, zhruba pětatřicetiletý fotograf, pochází z Prijedoru v Bosně. Za války byl poslán do srbského koncentračního tábora Trnopelje, ale díky intervenci nevládní organizace ze Západu se mu podařilo utéct a skončil i se svou rodinou v uprchlickém táboře v Brandenburgu, nikoli přímo v Berlíně.
„Byly to těžké časy,“ vzpomíná Hebilović. „Bylo to v bývalém NDR, chvíli po pádu zdi v roce 1993. Asi si to umíte představit. Berlín, Východ, nic se tam nedělo. Víte, kultura ze které pocházíme, žije většinu času na ulici. A teď jsme přišli do Berlína, kde nikdo není po šesté venku v ulicích, snad vyjma faschos (fašistů), několika punkerů a policie.“
Alen se setkal s terapeutem, jenž pracoval s uprchlíky, a ten ho pozval do Berlína. Technicky vzato byl Alen geduldet (trpěn): německé úřady ho sice tolerovaly, ale neumožnily mu zde pracovat a cestovat dále než v okruhu třiceti kilometrů od uprchlického tábora. Ale Alen jel do Berlína, kde ho terapeut zaopatřil bytem a nějakými penězi a kde vstoupil na berlínskou jugoslávskou exilovou scénu, soustředěnou kolem Arcanoa, punkového klubu ve čtvrti Kreuzberg, kde bosenský DJ Robert Soko pravidělně pořádal noční párty pro bývalé Jugoslávce. Ty se časem staly velmi úspěšné díky jeho vystoupení Balkan Beats v Mudd Clubu a později v klubu Lido.
„Robert pořádal takové menší večírky v Arcanoa. A byly skutečně alternativní, dokud nepřevládl cikánský styl a balkánský pur. Pouštěl hodně punku, ska a new wave,“ vzpomíná Alen.
Alen se zabýval fotografií, se kterou začal v Bosně. Pak potkal Nino Pušija, spřízněného bosenského fotografa, se kterým spolupracoval na výstavě nazvané Duldung (Tolerance) v Neue Gesellschaft für Bildende Kunst. Název výstavy je právní výraz definující stav, ve kterém Alen a jeho spoluuprchlící v Německu žili.
„Foťte to, co znáte,“ říká Pušija, který pracoval několik let v Berlíně. Předtím byl válečným zpravodajem v Sarajevu, když těsně unikl tomu, aby byl odveden do armády a odvezen v letadle kontrolovaném Srby.
Pušija vzpomíná, jak přišel do Berlína krátce po vypuknutí války v Bosně. „Všechno mi bylo tak blízké,“ popisuje. „Bydlel jsem ve Východním Berlíně. Například autobusy byly stejné jako u nás. Nebo tramvaje. Byly vyrobeny v Československu. Takže mnohé mi zde bylo blízké, ale zároveň jsem tu měl i ten Západ. To bylo skvělé. Měl jsem vše v jednom městě, skutečně stejně jako v Sarajevu. Jen tam to byl západní a orientální svět, zatímco v Berlíně Západní a Východní blok. Žít tu bylo pro fotografa nebo pro někoho, kdo chce dokumentovat, prostě výborné. A tak jsem se s konečnou platností rozhodl zůstat tady. No dobře, taky jsem se zamiloval.“
Pušija a Hebilović začali pracovat spolu, jejich tématem byli bosenští Romové v uprchlických táborech v Brandenburgu a Berlíně. Na výstavě Duldung byli Romové ukázáni při každodenních činnostech, jak se dívají na televizi, hrají a zpívají, účastní se svateb i pohřbů.
„Toto téma bylo důležité,“ říká Pušija. „Nejprve ukázat, jací ti lidé jsou, že take mají doma videorekordéry a umí je používat. To byl předsudek, především lidí z Východního Německa. Na východě Berlína, v Brandenburgu a vlastně všude možně bylo umístěno hodně uprchlíků. A Brandenburg a Berlín byla místa, kde jsem fotil. A tak vzniklo mnoho nedorozumění, protože to vypadalo, jako bychom se měli hůř než lidé z dřívější NDR, ale bylo to přesně naopak. My jsme měli všechno a oni nic. Akorát u nás byla válka a museli jsme žádat o ochranu.“
Pušija se chvíli věnoval sociálně-vzdělávací práci v Brandenburgu, přednášel východním Němcům o jejich nových sousedech — přistěhovalcích, v rámci prevence neonacistických incidentů.
Příběhy uprchlíků zobrazené na Pušijových fotografiích byly často velmi traumatické a svízelné. „Je to velmi obtížné, velmi smutné,“ říká Pušija. „Přijdete na návštěvu do nějaké rodiny a všichni jsou traumatizovaní. Žena byla možná znásilněna. A nikdo se se mnou o tom nebavil. Muži byli frustrovaní, protože tomu nemohli zabránit. Ztratili rodinu, někdo byl zabit, nevím, co ještě. A zachytit tyto příběhy bylo strašně těžké, představte si, že s nimi sedíte hodinu a oni vám vše vyprávějí a pláčou a vy také pláčete a pijete kořalku a pak pláčete ještě víc. A pak opustíte tyto uprchlíky, jejich domov, celý ten tábor, víte, co myslím. A máte toho plnou hlavu a musíte jít dělat něco jiného.“
Aby si oddechl od strašných příběhů bosenských romských uprchlíků, fotil Pušija Berlín, transvestity a drag queens.
„Pít s těmito výstředními lidmi bylo skvělé, po všech těch traumatech, které jsem viděl,“ vzpomíná. „V této válečné době to byla pro mě skvělá terapie.“
Hebilović mezitím změnil téma své práce, od fotografování bosenských Romů se přesunul k focení mladých kriminálníků.
„V té době jsem byl také zločinec. A to bylo téma mých nejnovějších prací. Mladí zločinci. Mladí cizinci.“
Do kontaktu s objekty svého zájmu se dostal přes drogy, když prodával se Srby v Holandsku kokain. Na jeho fotografiích je můžeme vidět, jak pózují s noži, nebo jsou sami pořezáni a pokryti jizvami.
Hebilović dodává: „Dělal jsem to asi rok, pak jsem začal být paranoidní. Dokonce i když jsem šel ráno ven a na ulici byla stará paní s pudlem, tak jsem byl přesvědčen, že pracuje pro poldy. Takovou jsem měl paranoiu. Řekl jsem si, že s tím skončím. A v té době jsem taky přestal na delší dobu fotit. Nikdy jsem s sebou nenosil foťák. Ale to neznamená, že jsem si nedělal obrázky. Ukládal jsem si je do paměti. Jsem totiž přesvědčený, že nejlepší záběry nejdou vyfotit. Zůstanou jen v naší hlavě.“
Hebilović fotil své objekty teprve poté, co se dostal do jejich blízkosti, získal jejich důvěru, což trvalo dlouhou dobu. Někdy i deset let.
Sám o sobě říká: „Jsem ten typ fotografa, který se s objektem vypořádává dlouho. Nejsem z těch fotografů, které můžeme dnes vidět, jak rychle vyfotí obrázek a stejně rychle ho uveřejní. To pro mě neexistuje. Chci se ponořit hluboko do problému, protože to se mnou má mnoho společného. To je důvod, proč mi to tak dlouho trvá. Někdy potřebuju hodně přestávek. Dříve jsem si myslel, že prostě někam půjdu a vyfotím to či ono. Teprve po nějaké době jsem to celé pochopil…“
Hebilovićovy portréty jsou velmi přímé a leckdy šokující. Každá fotografie vypráví příběh, který často teprve takto může člověk pochopit. Jsou to obrázky ulice a lidí z ulice, a tak v sobě mají bezprostřednost, která často v současné německé fotografii chybí.
„Problém je v tom, že Němci jsou velmi intelektuální,“ dodává k tomu Hebilović. „Stejně tak umělci. Myslí teoreticky. Jen velmi málo lidí reaguje emocionálně.“
Robert Sokol je chorvatský fotograf, narodil se a vyrůstal v Berlíně, ve čtvrti Neukölln. S Hebilovićem a Pušijou se seznámil ve fotografické škole, kterou Pušija založil. Později vytvořil Sokol vlastní série fotografií zachycující každodenní život v Neuköllnu. Jedním z ohnisek jeho zájmu je park Hasenheide blízko jeho bydliště, kde jednou fotil při každoročním květnovém festivalu Rummelfeste. Osoby na Sokolových fotografií jsou zejména Turci a Arabové.
„Máte pocit, že jste… nevím. Někde v Bagdádu, nebo tak,“ popisuje Sokol své fotografie.
Sokol si také stěžuje na současný stav berlínské fotografie, její uhlazenost a stylizovanou podobu. Chybí v ní ona bezprostřednost jeho vlastních fotografií života v ulicích Neuköllnu, který on sám považuje za tak skvělý.
„Tito lidé jsou školení fotografové, kteří dělají nejrůznější projekty hlavně proto, že musí, že potřebují produkovat fotografie,“ říká Sokol. „Zatímco já procházím ulicemi, kde jsem vyrostl, a vše vnímám dost spontánně. Vyfotím nějakou scénu ze života, pohyb, který nelze zinscenovat. Většina současných fotek jsou inscenované výjevy, ve kterých chybí život a spontánnost. Nemám nic proti aranžovaným fotkám. Ale na různých místech se ocitáte, aniž byste to plánovali. A pak zachytíte ten konkrétní moment.“
A ještě dodává: „Já se věnuji čistě Neuköllnu. čistě ulicím a lidem. A to je jen začátek. Začal jsem s tím jen tak pro zábavu, teprve postupně jsem to začal brát vážně. V budoucnu bych chtěl dělat portréty lidí, které znám z ulic.“
Co se týče Neuköllnu, Sokol říká: „Bydlel jsem v Kreuzbergu a Friedrichshainu, ale vždy jsem se vrátil zpět do Neuköllnu. Hasenheide je hned před mými dvěřmi. Nic nemůže být krásnější. Neukölln je bezva. Žije. Je tu prostě živo. Pulzuje. Každý si zde stěžuje na ty levné obchody, ty Ramschläden. Ale lidé si tak vydělávají na živobytí. Je to systém v systému. Když to vidíte, ty turecké matrony s jejich čtyřmi, pěti dětmi, kde jinde je můžete najít? Je to šílené. Ale zpět k věci: pro mě je to normální. Můžu jen sledovat, jak se to rozrůstá. Vím, že toho bude víc. Víc a víc lidí (a teď musím být opatrný s tím, co říkám) z imigrantského prostředí sem bude přicházet. Mám takový pocit, že Němci jsou vytlačováni na okraj. Tady v Neuköllnu je spousta míst, která tu jsou už dvacet let, ale teď musí zavřít. A víte, co bude na jejich místě? Albánec, Turek či Arab.“

Sokol také hodně fotil v metru, v současnosti má v plánu sérii fotografií berlínských Gastarbeiterů (zahraničních dělníků) a jejich dětí. Sokol je jedním z nich. I když se narodil v Berlíně rodičům Gastarbeiterům, svou chorvatskou národnost má v sobě hluboce zakořeněnou. V devadesátých letech se vydal do Chorvatska, aby bojoval ve válce, je velkým fanouškem kontroverzního nacionalistického zpěváka a vojáka Thompsona.
Sokol strávil také nějaký čas na jugoslávské exilové scéně, často navštěvoval balkánské párty, které v klubu Mudd či někdy v Djing pořádal jeho kolega, chorvatsko-bosenský DJ Robert Soko. Právě zde jedné noci potkal i chorvatského fotbalistu Roberta Kovačiće, taktéž z Neuköllnu. Kovačić si spontánně vytáhl barovou židli a celou hodinu bavil klub scénkami o charakterech a příbězích lidí z Neuköllnu.
„Lidé se málem počůrali smíchy. Bylo to na ně moc. Úplně nás bolela břicha, jak moc jsme se smáli.“
Minulé léto představil Sokol v rámci festivalu 48 Stunden Neukölln (48 hodin Neuköllnu) video nazvané Hasenheide, ve kterém Kovačić ztvárňuje tři lidi zapletené v Hasenheide do obchodování s drogami, Afričana, Araba a Němce.
Sokol je v blízkém kontaktu s Hebi-lovićem a Pušijou a sleduje jejich práci. Stýká se s nimi, sdílejí svou národní kulturu a zájem o podobná témata. Je zřejmé, že tomu, aby byl spojován s těmito dvěma fotografy, nelze zabránit, i přesto, že Sokol zdůrazňuje odlišnosti mezi nimi. Byl narozen v Berlíně jako syn chorvatského Gastarbeitera, zatímco Hebilović a Pušija přišli oba za války z Bosny.
„Není možné házet nás do jednoho pytle,“ říká.
Ale tito tři jugoslávští fotografové tvoří jakousi berlínskou školu, vybírají si za objekt život kolem sebe — tři prolínající se životy tří přistěhovalců v tomto přistěhovaleckém městě.


Z angličtiny přeložila Jana Štěpánková.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
1996, 28 x 43.5 cm, Pen & Ink Drawing
Více informací...
669,60 EUR
790 USD
Velká kniha sebraných prací. Komiksy, kresby a malby poprvé pohromadě. Dva díly (LIVE a DIE) v kartonové krabici s potiskem....
Více informací...
55 EUR
65 USD
Limited edition of 10. Size 100 x 70 cm. Black print on durable white foil.
Více informací...
75 EUR
88 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

 

Otevřeno od středy do soboty mezi 12:00 a 18:00

 

Kancelář: +44 (0) 20 8692 5157

 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

 

Shop
shop@divus.org.uk, +44 (0) 20 8692 5157

DIVUS PERLA
Areál bývalé papírny, Nádražní 101
252 46 Vrané nad Vltavou, Česká republika
ivan@divus.cz, +420 602 269 888

Otevřeno od středy do neděle od 11:00 do 18:00.
Od 15.12
do 15.1. pouze na telefonickou objednávku.

 

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno od středy do soboty od 14:00 do 19:00

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS