Časopis Umělec 2009/2 >> Rapidité! Modely subjektivace zrychlení v proto-postfordismu Přehled všech čísel
Rapidité!  Modely subjektivace zrychlení v proto-postfordismu
Časopis Umělec
Ročník 2009, 2
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Rapidité! Modely subjektivace zrychlení v proto-postfordismu

Časopis Umělec 2009/2

01.02.2009

Gerald Raunig | čas | en cs de

Jacques Tati, tak zní teze tohoto článku, je raný protagonista avantgardy proto-postfordismu ojediněle se objevující kolem poloviny 20. století. Filmová kritika často neprávem považuje Tatiho díla za civilizačně-kritickou obžalobu nároků kladených na člověka modernou. Takto nesprávně vykládán je díky svému idylickému rámci především Tatiho první obsáhlejší film Jour de fête (v české distribuci jako Jede, jede poštovský panáček, pozn. PF). Pokud však zohledníme sled pořadí filmů L’école des facteurs (1947, Škola pošťáků) a La jour de fête (1949), do nichž byly vloženy téměř všechny scény ze Školy pošťáků, ukazuje se zcela jednoznačně: Tatiho první film nemůže být v žádném případě chápán jako oslava předmoderního bytí a návrat k venkovskému životu. Ani ne patnáctiminutová řada skečů L’école des facteurs je víc než pracovní studií. U tohoto krátkého filmu se znatelně objevuje kritické ostří, k němuž Tati směřuje. Škola pošťáků vyniká jako jasná parodie na militantní výchovu poštovních úředníků a na rozčlenění a racionalizaci nejen jejich pracovního dne, nýbrž i každého sebemenšího způsobu pohybu ve fordistickém rámci práce. Parodie je nesena především drobnými akcemi, které přísný režim pošťáků narušují. Tyto pro raného Tatiho typické, extrémně tělesné umělecké kousky zejména na kole se v rychlém sledu hojně vyskytují ve filmu L’ecole des facteurs; ve filmu Jour de fête se naopak objevují spíše skrytě, zastřeny spoustou detailů venkovského života a naoko přehledným rámcem dění. Zatímco se L’école des facteurs vysmívá samotné státní formě a institucionalizaci poštovního aparátu, zabývá se Jour de fête s částečně přesně stejnými skeči především formou společenství, z níž čerpá podněty pro svůj kritický postoj.
První film, který Tati samostatně napsal a zinscenoval, sice začíná a končí naoko maloměšťáckou idylou, při bližším pohledu se však ukáže jako burleska, která se z dnešní perspektivy nejeví ani tak antimoderně/antifordisticky, jako spíše proto-postfordisticky. Během střelecké slavnosti je promítán týdeník o nejnovějších modernizačních metodách pošty ve Spojených státech. Třídičky, letecká pošta a poštovní helikoptéry se zasazují o optimální zúročení tayloristického motta „čas jsou peníze“. Doprovázeni záběry krkolomných motorkářských kousků prezentují se američtí poštovní doručovatelé jako pionýři moderny. Vesnický pošťák François, kterého hraje sám Tati, uvidí tyto záběry a je uchvácen duchem nové doby. Od té chvíle se stává jeho mottem „rapidité! – rychlost!“ a je posedlý modernizací své jednoduché činnosti. Zcela vizionářským filmem se stává La jour de fête ve scénách, v nichž François – nabuzený abstraktní mašinérií týdeníkového filmu – vtrhne do poklidné vesnické pospolitosti a rozvrátí způsob dělby práce státního poštovního aparátu. Ještě v ten samý večer, kdy François zahoří pro věc, nechává Tati svého protagonistu (tedy sebe sama), omámeného zážitky ze slavnosti, alkoholem a účinkem záběrů o možnostech moderní pošty, v neuvěřitelných tricích na kole doslova splynout se strojem. Další den zmutuje do podoby Monsieura Postmana, motto rapidité! se pro něj nestane jen pouhým mottem venkovské pošty. Když se přesněji zaměříme na akce Monsieura Postmana, lze rozpoznat, jak v šíleném tempu opouští svou dobu a přeskakuje celá desetiletí ležící před ním, tedy i čistou variantu fordistického zrychlení prostřednictvím industrializace a dělby práce. Jeho mutace neodpovídá pouhému zavedení modernizačních strojů, jak se tomu dělo již ve městech, je spíše celou svou strojovou subjektivací a prekaritou předzvěstí postfordistického způsobu produkce.
François jede stále rychleji a virtuózněji, se svým kolem kopíruje figury amerických motorkářů, projíždí ohněm, způsobuje zmatky v místní dopravě a jako o překot několikrát předjede celé pole cyklistů na závodní trati. Jeho kolo jede nakonec samo, vymaňuje se z fordistické nucené pospolitosti a čeká pak, ledabyle opřeno o zeď pohostinství, na svého dobíhajícího majitele.
Nakonec si Monsieur Postman vezme na poštovním úřadě veškeré nezbytné potřeby k tomu, aby se sám stal poštou. Nejenže unikne danostem vesnické pospolitosti a rigidnímu pořádku na poště, jeho únik z pospolitosti i státního aparátu je zároveň
novým vynálezem: vynálezem kanceláře v pohybu. Neustálé zrychlování pohybu a práce žene hlavního hrdinu do krajnosti, dokonce se pověsí jako cyklista-akrobat za otevřený náklaďák, na jeho vyklopené korbě rozvěsí dopisy, známky a razítka a tak otevře svou mobilní cyklistickou poštovní kancelář. V procesu splynutí se svými výrobními prostředky se stává samostatným podnikatelem, on sám se stává poštou – což ostatně vykazuje paralely s monomanickým výrobním strojem Tatim, který vyráží do boje proti extrémnímu rozdělení funkcí ve filmového žánru. Na konci filmu François, opilý rychlostí, padá do řeky a je vyloven starou ženou s kozou, která se pravidelně objevuje ve filmu jako alegorie venkovského života. Žena ho zachrání a přivede k práci zemědělce. Tento zdánlivě idylický závěr však klame: V posledním záběru šlape malý chlapec v pošťácké uniformě za odjíždějící maringotkou promítače filmů – „virus rapidité!“ kráčí světem dál. O dvacet let později se jako epidemie rozšíří po celé Evropě.
„Pro to, co už má nakročeno do budoucnosti, je vynalezen termín postfordismus – ono jazykové Potom, které stojí jakoby zaraženě u východu z minulosti a jenom velmi nesměle ťuká na dveře budoucího, protože svůj starý domov již pozbylo.“ Tak popisuje Hans-Christian Dany ve své „kulturní historii amfetaminů“ onen přechod od fordismu k postfordismu, který, zdá se, Tati několikrát předznamenal. V souladu s tím, jak se ono jazykové Potom zároveň zarazí, a přesto zvědavě nakukuje za roh do své budoucnosti, se od konce šedesátých let množí i jazyková označení probíhajících společenských ransformací: postindustriální společnost, společnost služeb, informační společnost, vědomostní společnost, kognitivní kapitalismus. Ať se už v procesu hledání označení dostává do popředí jakákoli perspektiva: zrychlení, tempo, rychlost navzájem se křížících proudů určuje kvalitu „budoucího“, jehož dveřmi jsme již dávno prošli.
Nadarmo se Danyho kniha nejmenuje Speed. Společenské transformace jsou také zásadní při změnách ve funkci a používání oněch levných drog, které jejich uživatelé slangově nazývají tímto pojmem: Speed však již v postfordistickém kapitalismu neimplikuje, jak tomu bylo o století dříve, ono ambivalentní zrychlení ve formě vzpruhy v zájmu pracovního nasazení a nefunguje jako nezbytné médium nových subkultur. V překvapivém procesu zjednoznačnění se Speed ocitá čím dál více na afirmativní straně, nyní však výrazně jako součást starosti o sebe sama. Kontrolované opojení se stává čím dál více součástí promyšleně uspořádaného vztahu k sobě samému, v němž jsou rauš a rozšíření vědomí cíleně použity k zefektivnění. V koktejlu neoliberálně-guvernantských procesů subjektivace se stává okruh drog jako je Speed jednou z mnoha součástí zobecňujícího způsobu samovlády.
Ve věku zrychlení se šifra Speed netýká zdaleka jenom momentu drogového konzumu, naopak stále více zasahuje oblasti produkce a reprodukce. A to se netýká pouze zrychlení materiálních pracovních úkonů, nýbrž také a především oblasti kognitivního, komunikativního, afektivního. Dany to detailně popisuje na jedné z dalších proto-postfordistických avantgard, která se prodere do nového času dvacet let po Tatim: na Factory Andyho Warhola. V této „fabrice“ se – podobně jako v kontextu politického fenoménu fabbrica diffusa, který vzniká na začátku sedmdesátých let v Itálii jako továrna nových pojmů – stávají čas a prostor pro její subjekty difúzními pojmy. Jako „pionýři nové práce“ postrádají členové Factory jak stálé, kolektivní místo, tak přesně daný fordistický čas. A nevyrábějí již žádné věci, nýbrž atmosféry: „…většina přítomných se zabývá činnostmi, které nelze bezprostředně označit za práci a mnohdy vypadají jako její protiklad, takže se mnozí domnívají, že se jedná o párty.“
Nový modus pracovního nasazení již není založen na protikladu práce a volného času, výkonu a zábavy, továrny a domova, věcnosti a drogového konzumu, nýbrž právě na prolínání těchto dříve přísně oddělených oblastí. Speed se dostává z více či méně chtěné okrajovosti do centra postfordistické produkce a rozšiřuje se „v této návykové a na návykovosti založené společnosti“ daleko za hranice marginálního drogového konzumu jako závislost na všech druzích zrychlení; především ale jako závislost na napojení na zrychlené komunikační a informační technologie. A v tomto závislém napojení se také naše vlastní strojové subjektivace propojují s komponenty aparatur, které jsme byli zvyklí považovat za stroje. Stejně jako přejímáme způsoby fungování technických přístrojů, které ovládáme a které ovládají nás, přejímají ony přístroje také naše dovednosti, naši techniku, naše vědomosti. Zdá se, jako bychom v našem neustálém stávání se strojem byli o krok dál, postoupili od fordisticko-industriální komunikace s výrobními linkami k postfordisticky-informativní komunikaci s počítači. A stejně jak reduktivní byla představa 19. století o tom, že stroje znamenají něco jako prodlouženou ruku člověka, je i příliš jednoduchá idea, že počítač představuje mozkovou protézu. Namísto jednostranného rozšíření lidského těla, pouhého vylepšení člověka za pomoci stroje, se již vždy jednalo o prolínání, o strojové proudy, které procházejí stejnou měrou věcmi, lidmi a společnostmi.
Jestliže mohou být tyto proudy tendenčně zrychleny do nekonečna, k tomu ještě na základě strojové touhy, která nás pohání, dojde pak k závažným následkům ovlivňujícím životní a pracovní poměry: Za jedny z nejdrastičtějších dopadů lze považovat vyhoštění špinavé materiální práce do globálních periférií, opětovné a navzájem se podmiňující formy sexistického a rasistického vykořisťování nebo nové patologie vysokorychlostních subjektů. Avšak strojová touha jako kýžená produkce má také svou revoluční stránku. Jacques Tati navrhuje ofenzivní strategii zrychlené singularizace. Když se to tak vezme, ztělesňuje Monsieur Postman jednu z možných forem odporu: Proti novým subjektivacím, proti novým formám atomizujících individualizací nepomáhá prosté odklonění se od strojové výroby, žádné ničení strojů, žádná bota vražená do stroje; ale stejně tak nepomáhají zaběhlé vzory v zacházení se společností: Rigidní rozčlenění produkované státními aparáty se stane obsoletním stejně tak jako návrat k pospolitosti. Za této konstelace se stává veškerá dichotomie individua a společenství irelevantní. Na tomto pozadí postrádá smysl veškeré volání po uzavřené pospolitosti a po státě parcelujícím sociální prostor. Spíše se musíme ptát: Co je to za stroje, v nichž se singularity mohou řetězit, místo aby se vrátili do identitárních nádob společenství a byly pod kontrolou státních aparátů? Jakého druhu je ono nové spojenectví, které nelze chápat jako homogenizační soudržnost? Kde vzniká tohle nespoutané spojení, které se aktualizuje jako oběh a řetězení a je propojeno právě díky chybějícímu spoji?

Z německého originálu „Rapidité! Subjektivierungsweisen der Beschleunigung im Proto-Postfordimus“ přeložila Barbora Schnelle




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
1999, 43.5 x 35.5cm, Pen & Ink Drawing
Více informací...
1 116 EUR
1 293 USD
21 x 30 x 1 cm / offset quadri et bichro / 68 pages / 666 ex
Více informací...
15 EUR
17 USD
From series of rare photographs never released before year 2012. Signed and numbered Edition. Photography on 1cm high white...
Více informací...
220 EUR
255 USD
collection dos carré-collé / compilation des 4 carnets d'art pute + APC 5 / offset, couv sérigraphie / 32 x 25 x 1,5 cm
Více informací...
35 EUR
41 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

 

Otevřeno od středy do soboty mezi 12:00 a 18:00

 

Kancelář: +44 (0) 20 8692 5157

 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

 

Shop
shop@divus.org.uk, +44 (0) 20 8692 5157

DIVUS PERLA
Areál bývalé papírny, Nádražní 101
252 46 Vrané nad Vltavou, Česká republika
ivan@divus.cz, +420 602 269 888

Otevřeno od středy do neděle od 11:00 do 18:00.
Od 15.12
do 15.1. pouze na telefonickou objednávku.

 

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno od středy do soboty od 14:00 do 19:00

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS