Časopis Umělec 2011/1 >> Ivars Gravlejs: Mimozemšťané mezi námi Přehled všech čísel
Ivars Gravlejs: Mimozemšťané mezi námi
Časopis Umělec
Ročník 2011, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Ivars Gravlejs: Mimozemšťané mezi námi

Časopis Umělec 2011/1

01.01.2011

Alena Boika | in transition | en cs de

Jestliže jdete po ulici v úplně obyčejný šedivý den a najednou máte pocit, že vás do očí udeřila polární záře, pak jste pravděpodobně zrovna narazili na Ivarse Gravlejse. Na rozdíl od většiny české umělecko-intelektuální scény i zbytku společnosti si Gravlejs nemyslí, že vskutku elegantně (anarchisticky, distingovaně či decentně — výběr nechám na čtenáři) může člověk vypadat jen v černé, šedé nebo jiné depresivní barvě, ani že tyto barvy nejlépe demonstrují lhostejnost vůči módě a oblečení obecně. Jeho zářivě oranžové kalhoty, svítivě modrý batoh se Supermanem a/nebo Ježíšem Kristem a k tomu upřímný, neskrývaný pohled bez jediného náznaku deprese z něj dělají v naší společnosti mimozemšťana. Ačkoliv žije v Praze už deset let, jeho vnímavá duše a citlivý organismus tu nedokázaly najít plnou harmonii. Po mnoha a mnoha uměleckých pokusech, úspěších a výsledcích se rozhodl odjet do lotyšské Rigy, kde se podle svého tvrzení v roce 1979 narodil. Jenže být mimozemšťanem je všude stejně těžké. Po roce plném příšerných zkušeností, otřesů a objevů, prožitém v zemi, o níž většina lidí ví jen to, že sousedí s Litvou (a neustále si ji s ní pletou), se Ivars vrátil. A tak má Praha znovu svého vlastního mimozemšťana, o kterém média říkají, že je to „mladý lotyšský, ale již poměrně známý fotograf“.

Ivars a ostatní
Celkem oprávněně se můžete ptát, proč se domnívám, že si Ivars celý svůj příběh vymyslel. Stačí se podívat na jeho projekt Lotyšští chlapci a dívky, 2005 který tvoří sbírka fotek, jež Ivars vybral na známém lotyšském seznamovacím portálu. Mladé růžolící dívky objímají své medvídky, okolní stromy nebo samy sebe, a všechny stejně klopí namalované oči, pózují s lahví piva nebo s vypjatou hrudí, kterou jen zčásti zakrývají rukama. Namakaní kluci s vyholenými hlavami předvádí svaly, šlachy, klíční kosti, kalhoty, dolary a mobily. A teď se podívejte na Ivarse: Copak můžete najít byť jen jedinou podobnost mezi ním a lotyšskými chlapci a dívkami? No právě. Oni podobnost taky nenašli, a když zjistili, že Ivars vyvěsil tyhle výdobytky sebeprezentace na svém webu, hrozně se naštvali a začali mu psát rozhořčené zprávy, jakoby úplně zapomněli, že to byli oni sami, kdo fotky zveřejnil.

Ivars a mystifikace
Je třeba připomenout, že obecně je mystifikace jedním z hlavních uměleckých postupů Ivarse Gravlejse. Jeden z jeho nejúspěšnějších a divácky nejoblíbenějších projektů Moje noviny vznikl jako výsledek spolupráce s novinami Pražský deník. Jako fotograf měl fotit prostě to, co bylo potřeba, ale to ho rychle omrzelo. Začal tedy své fotky „vylepšovat“ a měnit. Dělal to pro pobavení a ze zvědavosti, zda si někdo jeho zásahů do fotografií všimne. Nemusím snad zmiňovat, že přidání několika knoflíků na politikovo sako, ubrání jednoho patra hradu Karlštejn nebo nepravděpodobné množství zásuvek v místnosti nikoho nezarazilo. Může vám připadat takřka nemožné, že bez povšimnutí prošel i podivný tvar historického trakaře, z něhož po Ivarsově zásahu zbyla jen polovina. V některých případech měly tyhle vylepšené detaily svůj účel. Jednou Ivarse vyslali vyfotografovat dopravní zácpu, ale ta se ne a ne vytvořit na správném místě. Zbyly mu tedy jen dvě možnosti — zatarasit silnici, nebo se vydat domů a v klidu vytvořit zácpu ve Photoshopu, jen aby byla milovaná redakce spokojená.
Kromě dopravy se redakce zajímala hlavně o dva problémy: odpadky a cizince.
Nakonec Ivarse přestalo bavit být cizincem ve vlastní redakci, kde se ho pravidelně někdo ptal: „Vy nejste Čech?“ s výrazem, jakoby měl v nejbližších vteřinách upadnout do mdlob.

Ivars a Riga
Ivars se tedy rozhodl uskutečnit svůj dávný sen a vrátit se do své vlasti, do Lotyšska. Bez dlouhého otálení vyrazili s přítelkyní a umělkyní Petrou Pětiletou do Rigy. Kromě toho, že je Riga údajně Ivarsovým rodištěm, stojí v souvislosti s ní za zmínku ještě několik důležitých faktů, které jsou zásadní pro pochopení dalšího vývoje jeho umělecké osobnosti.
Především právě tady začala příprava na budoucí mystifikace. Ještě když Ivars předstíral, že normálně studuje, ve skutečnosti trávil většinu času fotodokumentací svého okolí. Především se tím zabýval ve škole, kde mimochodem získal i svůj první fotoaparát, když ho vyměnil za sbírku zahraničních plechovek od Pepsi, Coca-Coly a podobně. Kolem byla devadesátá léta a Lotyšsko se z komunistické svazové republiky transformovalo v moderní nezávislý stát východní Evropy a tehdy měly plechovky nezpochybnitelnou hodnotu, k níž se bude Ivars ve své práci nejednou vracet. Ale to až později. Tehdy ve škole se kromě rychlého reportážního zachycení okolního světa naučil i umění fotomontáže. Díky tomu mohl kamarád na fotkách líbat vysněnou dívku a nebyl ani důvod, proč by nemohla dotyčná být úplně nahá. Obyčejné stařenky sedící na lavičce v parku se mohly proměnit v rockovou skupinu a samotný Ivars se mohl stát hrdinou reklamy. Tehdy vzniklo i dílo nesoucí název Nejlepší Ivarsova fotografie, 1994 na které je svět představený jako miniaturní model vylepšený fixou. Idea tohoto díla měla po mnoha letech nevídané pokračování, to když na pražském Bienále 2009 zaměnil Ivars práci mexického tvůrce Rubena Gutierreze The Best Artwork In The World (2007) vlastním výtvorem. Gutierrezova animace zkoumala vzájemný vztah umělce a kurátora, avšak Ivarsovi se bez ohledu na závažnost daného tématu zdála prostě špatná. Jeho úmyslně nepřesná a narychlo překreslená kopie Gutierrezova díla měla podle něj vylepšit a zvýraznit myšlenku původní práce. Záměny si nikdo nevšiml a kresba byla vystavena po celou dobu trvání Bienále pod jménem původního autora.
Ale to poněkud předbíháme. Po tom, co svou přítomností poctil filosofickou fakultu Rižské univerzity, přesídlil Ivars do Prahy, kde se stal studentem fotografie na FAMU. Po skončení studia v roce 2006 zaútočil na představivost svých krajanů výstavou, v níž do nejmenších detailů prezentuje svou alma mater, kde strávil tolik let. Podělil se o své pocity z téměř západní Evropy. I zde však, stejně jako u ostatních mystifikačních projektů, nezkušené publikum hned nepochopilo, že nesmí brát všechno úplně „doslova“, i když se autorův přístup zdá být velmi seriózní. Budova FAMU, pohled z okna, portréty profesorů nebo tabulka bodů, jež je třeba nasbírat pro přijetí — to všechno působí úctyhodně. Diváka možná překvapí, když narazí na panel s fotografiemi dveří a klik v budově FAMU, ale může se uklidnit tím, že je to prostě daň Ivarsově sběratelské vášni.


Ivars a sběratelství
Kromě mystifikace je právě sběratelství největší Ivarsovou zálibou. (Pochopitelně, neboť naši civilizaci je třeba zkoumat v detailech a pro srovnání je důležité množství příkladů. Navíc nesmíme zapomínat na dobrou zkušenost, kterou měl s plechovkami od Coca-Coly.) Podívejte se například na sérii fotografií lidí se zavřenýma očima, tedy sbírku nepovedených snímků mrkajících lidí, nebo fotografie nohou, jejichž různorodost je prostě nevyčerpatelná. Nebo fotografie, na nichž objektu není vidět tvář, je zakrytá, rozmazaná nebo prostě chybí. (Mám podezření, že série byla vytvořena se záměrem poukázat na možnosti identifikace objektů a subjektů bez tváře.) Téhle sérii se částečně podobá i sbírka obrázků z lotyšských novin devadesátých let, které zachycují prodejné osoby ženského pohlaví vystupující jako pouhé zboží, se skrytou tváří a bez jakýchkoliv zvláštních individuálních znaků kromě těch nejdůležitějších, tedy pohlavních.

Ivars a Ivars
Nemůžeme vynechat práce, v nichž autor na fotkách sám vystupuje. Právě jejich sériovost a neustálé opakování námětu nebo děje naznačují, že tu nejde o pouhé hledání sebeidentifikace. Kolekce autorových portrétů s babičkou by mohla neškoleného diváka samozřejmě zmást. Teď ale pozor. Máme před sebou sbírku na první pohled obyčejných turistických snímků na nichž pózuje sám autor. Ale podívejte se dobře, co je za ním. Jistě, mohl celkem snadno předstírat, že je turista, ale nemohl úplně pochopit naši civilizaci a pro své pózování si vybral úplně jiná místa, než se na turistu sluší. Dost dobře se mu jako fotografovanému povedl těžkopádný postoj a strnulý výraz. A také všechny chyby, na které se snaží upozornit ve svých Užitečných radách pro fotografy.

Ještě dál zašel Ivars v projektu Promiňte, můžete mě vyfotit? (Praha, 2005). Tehdy důvěřivé, nic netušící lidi, kteří ho fotografovali, zákeřně natáčel skrytou kamerou. Pozdější minivýstava pořízených fotek a záběrů z videa proběhla na tramvajové zastávce, kde předtím Ivars prosil kolemjdoucí, aby ho vyfotografovali.

Ivars je film dlouhý 3 minuty a 22 vteřin a jediné, co v něm hlavní hrdina dělá, je, že se usmívá, mává a idiotským hlasem prozpěvuje „la-la-la-la, la-la-la-la-la-la“, přičemž obraz různými způsoby mizí a zase se objevuje. Ivars říká, že se jednalo o svérázný vtip — využil všechny dostupné efekty nabízené jednoduchým programem na tvorbu klipů a poslal své dílo na soutěž krátkých filmů do Lotyšska. K jeho velkému údivu mu porota udělila jednu z cen, za „vysokou technickou náročnost“. Pravda, porotci se pak ještě dlouho radili, jak se k Ivarsovu vtípku postavit, a když se konečně dohodli, Ivars se už rozmyslel, že cenu nepřijme.


Ivars a porno
Ivars má velmi ostýchavý vztah k pornu. Tak moc, že vytvořil projekt New Wave in Photography, 2006 za což mu Ateliér Josefa Saudka s radostí udělil cenu za rok 2007. Na těchto fotografiích jsou k vidění malířské abstrakce, v nichž se dá porno vysledovat jen při důkladném prozkoumání celé série od začátku do konce. Bezpochyby je tomu tak proto, aby byli lidé podobně citliví jako autor uchráněni před stoupajícím vlivem všudypřítomné pornografie.

Stejnou myšlenkou je prodchnut i jeho další projekt Mobile (Riga, 2007). I když je pravda, že v něm autor postupuje jinak — nabízí návštěvníkům jedné výstavy v Rize možnost podívat se na displej jeho mobilního telefonu s odůvodněním, že tam najdou něco mnohem zajímavějšího, než nabízí okolní výstava. Nevidíme, co se odehrává na telefonním displeji, ale z reakcí návštěvníků je možné vyčíst, že se jedná o porno. Někdo mu radí, aby vyhledal lékařskou pomoc, někdo je pobouřen a žádá, aby byl vyveden, ale někteří tvrdí, že by bylo dobré, kdyby byl displej větší a jedna neznámá krasavice, pravděpodobně kurátorka odněkud ze západní Evropy nebo dokonce z Ameriky, navrhuje, aby v práci pokračoval a prezentoval ji na Bienále v Benátkách. Faktem nicméně zůstává, že svůj návrh nijak nekonkretizovala a s přátelským úsměvem se vzdálila. Všichni lidé, kterým Ivars své video ukázal, se zajímají o to, kde ho natočil. Když uslyší, že doma, uklidní se a mají radost, že před nimi nestojí žádný namachrovaný představitel pornoprůmyslu, ale obyčejný Ivars. V téhle práci by úzkoprsý člověk mohl vidět podvratnou činnost a nabádání k sexuálním orgiím, ale to je zásadní omyl. Ivars vyhlásil boj omezenosti a pokrytectví, chce lidi přivést do rozpaků, aby se na sebe podívali jiným pohledem a zastyděli se — za své názory, ne za své činy.


Ivars a realita
Jak už jsem zmínila, Ivars rád působí dojmem, že se nijak neliší od svého okolí. A fotografuje ho tak, jako by byl jeho součástí. Podle toho ho poznáte. Protože všichni ostatní okolí fotí, jakoby nebyli součástí okolní skutečnosti. A kdyby do ní přece jen patřili, tak aspoň nějak „jinak“. Aby se zamaskoval ještě víc, vytvořil Ivars fotografickou výstavu, kterou nazval Moje fotky (Praha, 2005). V tomhle projektu dělá vlastně to, co běžně dělávají ostatní lidé — fotí, třeba svého psa. Jeho obrázek pak vystaví na internetu pod názvem Můj pes. Ptáte se, v čem je tedy rozdíl? Ve vědomém vztahu ke hře a strojené lhostejnosti.

Ivars sbírá materiál pro své fotky vždy a všude, „přímo na ulici“, a stejně s nimi potom i nakládá, když například tiskne fotografie ze svých sérií na trička, v nichž se lidé rozejdou do různých stran a představují jakousi nesouvislou mobilní galerii, kde jsou jednotlivé části zcela nezávislé na ostatních (Berlín, 2004).

Projekt Vidíš, co já vidím (2009) je také svébytným pokusem podívat se na okolní svět a vidět ho tak, jak ho vidí lidé s různými vadami zraku — astigmatismem, šedým nebo zeleným zákalem. Ano, ten podivný buřt na místě Pražského hradu je prostě to, co tam vidí člověk s šedým zákalem.

Ivars versus Forevers
Když jsem se znovu podívala na dokumentaci projektu Forevers, 2006/2009 opět jsem začala přemýšlet, do jakého „uměleckého období a směru“ by ho bylo možné zařadit. Nejblíže má ke „sběratelství“ — rozličné uzeniny výrobce s životodárným názvem Forevers vyfocené z nejrůznějších úhlů a rozložené v uměleckých kombinacích je obtížné zařadit mezi díla „okolního světa“, ačkoliv nás ve skutečnosti obklopují. Vezmeme-li však v úvahu jejich dokonalou abstraktnost a vytrženost, může nás bezděčně napadnout, že mají něco společného s tématem „porno“, nebo ještě spíš „hovno“. Celkově je však třeba vzdát hold autorovi, který s lehkostí dokázal vtěsnat do jediného projektu vše, nebo alespoň vše podstatné a dosáhnout hranic své mnohaleté tvůrčí práce.

Když už jsme se dotkli tématu „hovna“, je třeba říci alespoň několik slov o výstavě, kterou skoro nikdo neviděl. Proběhla v galerii 36 v Olomouci v roce 2009. Autoři (spoluautorem byl Avděj Ter-Oganjan) přijali pozvání Lenky Vítkové a přijeli, aby vytvořili úplně odlišnou výstavu nazvanou 12° umění, ale postupně se ukázalo, že nemohou sehnat všechno potřebné. Proto za jediný den vytvořili a instalovali nový projekt Shit in Art. Jako cizinci, kteří už dlouho žijí v Čechách, si nemohli nevšimnout zvláštní něžné lásky českých lidí ke slovům spojeným s exkrementy. Hovno, prdel, sračka — to je naše značka. Jak přiznávají, nenapadlo je nic lepšího, než, promiňte mi, uskutečnit v galerii akt defekace, tedy prostě se vysrat a doprovodit výstavu podrobným materiálem z dějin umění pojednávajícím o tom, jak a jakým způsobem byly fekálie a akt defekace využity různými umělci. Ve své výzvě autoři neskrývají fakt, že zřejmě nebudou pochopeni místním publikem, a jejich skeptičnost se potvrdila — na vernisáž dorazilo šest lidí.

Ivars a děti
Když už Ivars disponuje takovou tvůrčí rozmanitostí, správně si uvědomuje, že je nutné ji předat i budoucím generacím. Jeden ze směrů jeho tvůrčí práce má proto ryze humanistický charakter. Základem je, že učí děti fotit a celý průběh dokumentuje. Když se Ivars, podobně jako Elly Clarke, zúčastnil rezidenčního programu v Šargorodu na Ukrajině, dal dětem k dispozici deset fotoaparátů a po několika lekcích jim zadal, aby vyfotili to, co se jim zdá důležité a zajímavé. Video, na kterém děti vysvětlují, co to je (kytička, kamarádka Máša nebo maminčiny narozeniny), dobře ukazuje, jaké vytříbené způsoby poznání naší reality Ivars používá.




Z ruštiny přeložila Anna Černá.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
Albánie
Červená, žlutá a modrá uprostřed ničeho
Červená, žlutá a modrá uprostřed ničeho
Jiří Ptáček
I Na plakátě ve vestibulu velkého tiranského hotelu, kde jsme se nakonec neubytovali, nás jakási turistická kancelář lákala sloganem “Albánie: poslední tajemství”. Oslovilo nás to, přestože jsme vůbec nechtěli poznávat pamětihodnosti, co přestály řádění Envera Hodži, ale pouze zjistit, co to znamená Tiranské bienále 2. Před dvěma lety se uskutečnilo poprvé a jeho patron Gian Carlo Politi se…
Číst více...
sympózium
Hrobařské Laboratorium / Konceptuální sympozium ve Vyšných Ružbachoch
Hrobařské Laboratorium / Konceptuální sympozium ve Vyšných Ružbachoch
Jiří Surůvka
Výtvarné sympozium, které pořádal spolek C+Sart tentokrát ve spolupráci s obcí Vyšné Ružbachy a Muzeem V. Löfflera v Košicích, probíhá ve dvouletých intervalech již počtvrté. Předtím bylo v Prešově (92), Vysokých Tatrách (94) a Košicích (96). Cílem kurátorů Vlado Beskida (SK) a Harma Luxe (CH) bylo v širším rámci navázat komunikaci umělců ze středoevropského prostoru (byli pozváni dva Češi, jeden…
Číst více...
reportáž
Ve stínu hrdinů
Ve stínu hrdinů
Alena Boika
Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť…
Číst více...
svaly
Dobrodružství svaloviny
Dobrodružství svaloviny
Jan Suk
"Místo vykládání potřebujeme umění milovat. Susan Sontag Před dvěma lety jsem v lublaňské galerii uviděl fotografii, záznam z performance jednoho balkánského umělce (jehož jméno jsem už dávno zapomněl), na které umělec vzpírá a posiluje. Kontrast jeho svalnatého těla zasazeného do intelektuálního kontextu galerie mne nesmírně nadchl. V tu dobu jsem zrovna četl knihu Magic of the State od…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Největší, nejrozsáhlejší a nejobsáhlejší publikace o životě a díle Františka Kupky. Ojedinělý vztah malíře a jeho sběratele....
Více informací...
60 EUR
67 USD
From series of rare photographs never released before year 2012. Signed and numbered Edition. Photography on 1cm high white...
Více informací...
220 EUR
246 USD
Leporelo jako fotografický cyklus z „továrenského“ prostředí Zlína zvýrazňuje nová klimatizační, odvětrávací vedení ve...
Více informací...
8,05 EUR
9 USD
Kosovská videokompilace: Albert Heta, Dren Maliqi, Driton Hajredini, Jakup Ferri a Lulzim Zeqiri.
Více informací...
9 EUR
10 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

 

Otevřeno od středy do soboty mezi 12:00 a 18:00

 

Kancelář: +44 (0) 20 8692 5157

 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

 

Shop
shop@divus.org.uk, +44 (0) 20 8692 5157

DIVUS PERLA
Areál bývalé papírny, Nádražní 101
252 46 Vrané nad Vltavou, Česká republika
ivan@divus.cz, +420 602 269 888

Otevřeno od středy do neděle od 11:00 do 18:00.
Od 15.12
do 15.1. pouze na telefonickou objednávku.

 

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno od středy do soboty od 14:00 do 19:00

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS