Časopis Umělec 2011/1 >> In transition aneb kam vedou ztracené a jiné sny Přehled všech čísel
In transition aneb kam vedou ztracené  a jiné sny
Časopis Umělec
Ročník 2011, 1
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

In transition aneb kam vedou ztracené a jiné sny

Časopis Umělec 2011/1

01.01.2011

Alena Boika | in transition | en cs de

V Jekatěrinburgu jsem se ocitla díky druhému pokračování In Transition — mezinárodního projektu, který zahrnuje výstavu a sympozium. Jak už název napovídá, projekt se zabývá problémy „přesídlenců“ — migrantů, běženců, repatriantů. Účastníci výstavy jsou vybíráni na základě otevřené soutěže na internetu a definitivně zařazeni do výstavy organizátorkami projektu Helene Black a Sheilou Pinkel (zakladatelkami NeMe, nezávislé umělecké organizace se sídlem v Limassolu na Kypru). První výstava proběhla v říjnu roku 2006 na Kypru. Druhý ročník projektu nesl název In Transition Russia a proběhl na podzim roku 2008 v Jekatěrinburgu a Moskvě. Sami organizátoři, kteří patří mezi „přesídlence“, se inspirovali knihou Carole Kismaric Forced Out: The Agony of The Refugee In Our Time (1989), jejíž vydání doprovázela rozsáhlá putovní výstava. Od té doby proběhlo a stále probíhá dostatek vojenských konfliktů, přírodních katastrof a ekonomických a politických krizí, aby počet „přesídlenců“ dál rostl geometrickou řadou. Někdy se mi zdá, že většinu obyvatel planety Země tvoříme právě my, „přesídlenci“. Proto jsem se rozhodla mluvit o událostech, které sice proběhly už poměrně dávno, ale jejichž význam a zejména lidé, kteří se ve svých dílech těmto otázkám věnují, je dobré znát i dnes.
Dá se říci, že v nynější éře globalizace, zrychlování a neustálého střetávání, není fyzické přesídlení ničím výjimečným a migrace je přirozenou součástí těchto procesů. Přesto jsou prý nejčastější fráze, které si lidé píší v SMS zprávách: Where are you? a I am lost. Fráze, které k sobě vůbec nepatří, a z nichž druhá rozhodně není odpovědí na první. Ptáme se blízkých i vzdálených lidí, kde jsou, a snažíme se určit souřadnice vlastní metafyzické polohy. To, co nás spojuje, je strach z chaosu, který vzniká z neustálého zrychlování a nemožnosti vstřebat a pochopit stále větší množství informací. Za těchto okolností nejsou migrace a přesídlení, zjednodušování a míšení jazyků ničím výjimečným, ale naopak se jedná o přirozené procesy. Většina obyvatel planety má možnost se přemisťovat, nebo se pohybuje vinou vojenských, přírodních či kulturních katastrof. Fyzické předměty ztrácejí praktický význam a vzpomínky mizí. Člověk od dětství uvyklý domovu, se snaží objevit nebo si jako z lega poskládat něco, co by domov alespoň připomínalo. Míchá okolnosti, obrazy, vůně a slova a z rozmaru nepřemýšlí nad tím, co ztratil a co získal. Nehledě na vnější přesvědčivé úspěchy, jsou to marné pokusy. Jako emigrantka, která se už šest let pokouší integrovat do cizí kultury, o tom vím svoje. Svět umění tu úslužně předkládá názorný příklad: Nathan Sawaya, který z různobarevných kostiček lega sestavil violoncello, strunný nástroj podobný kontrabasu, přiznává, že se na něj dá hrát, přestože zvuky, jež vydává, jsou tradičnímu chápání hudby hodně vzdálené.
Tím hlavním, co se formuje v podmínkách nucené integrace, je individualismus a personalizace, snaha pochopit a přijmout cizí kulturu pomocí prizmatu své vlastní, která se postupem doby rozrušuje a ztrácí svůj materiální význam.
V prvním období se „přesídlený jedinec“ ještě upíná na jazyk a hledá v něm svou spásu, ale i ten postupem času ztrácí svou ohebnost a plasticitu, chudne a zjednodušuje se, při tom se však plní cizími slovy i novou intonací. V určitý moment jsem najednou slyšela všechno, svět explodoval slovy a významy a slovy bez významu. Nezřetelný hluk, který dosud nepronikal matnými stěnami povědomí, do mě vtrhl jako lavina, rozbil moje skleněné akvárium a všechny oživlé i mrtvé zlaté rybky cizích i vlastních zapomenutých slov se rozsypaly na všechny strany. Počínaje chvílí, kdy jsem začala rozumět všem anglickým i českým větám pronešeným za mými zády, se dal do pohybu kolotoč, na němž vědomí honí samo sebe a zároveň se snaží polapit za ocas vlastní unikající “prostředky komunikace”. Jazyk se ve své prvotní verbálně-textové variantě stává konečným a smutné pochopení tohoto faktu vede k šíleným pokusům najít záchranu ve vizuálnosti.
Univerzalita vizuálního jazyka, v němž zobrazení nepotřebuje textový doprovod a mluví samo za sebe, není bohužel pro současné umění typická. Dnes bez přečtení autorova nebo kurátorova textu často dílo nemůžeme pochopit. Tak se „čistý vizuální význam“ proměňuje ve stydlivou čistou fikci.
Vše, co potom „přesídlenci“ zbývá, je jeho vlastní vědomí a paměť, jež tak či tak sám vyvrací, a snaha adaptovat se v prostředí, které přes veškerou snahu o přiblížení nikdy nebude jeho vlastní. Tyto pokusy, zpracované v nejrůznějších formách tvůrčího zoufalství, jsou však nesmírně zajímavé pro pátravého badatele, jakým jsem byla, když jsem se probírala texty, obrazy a osudy In Transition. Níže v textu jsou jen některé z nich. Nutno podotknout, že bych nechtěla soudit z estetického hlediska ani jediný z projektů nebo děl, protože většina z nich představuje autobiografická dramata, které mohou ilustrovat, jakou podobu na sebe berou úvahy, prožitky, tragédie a výzkumy spojené pod společným názvem In Transition.

Podivná bytost mezi květy a náhrobky
Z fotky se na mě dívali velké oči, které i přes husté fousy a bradu bezpochyby patřily ženě. Pohled ženy v přestrojení neladil příliš s prostředím: snímka byla totiž pořízena na hřbitově. Tak jsem poznala senegalskou umělkyni Moniru Al-Quadri, která pod vlivem matky, známé spisovatelky a umělkyně, začala kreslit velice brzy. Když jí bylo sedm let, zažila válku v Perském zálivu. Díky studiu japonské kultury a animace se dostala až do samotného Japonska, ze kterého se po úspěších v postgraduálním programu vrátila nedávno do Kuvajtu.
Sama o sobě Monira říka: „Jako Arabka jsem se vždy cítila jakoby uprostřed kulturní krize identity, proto jsem se rozhodla žít v zemi co nejvzdálenější od své vlasti, v Japonsku. Jako žena jsem se nikdy necítila ve vlastním těle příjemně, proto jsem se vždy snažila vypadat víc mužsky než jsem a dokonce jsem i oblékala jako muž. Když jsem jako dítě prožila válku a poprvé se setkala se smrtí, ztratila jsem důvěru v tradiční systém morálky a vytvořila si své vlastní hodnoty.“
Fotografii, ke které jsem stále znovu a znovu vracela, vyfotila Monira na japonském hřbitově, pózuje tu převlečená za arabského muže. Tento motiv se opakuje v mnohých jejích dílech. Ve filmu Wa Waila (Ó muka) (2009) zní smutná píseň Abdul Wahab Al Rashid´s o lásce a vášni, která však v kontextu záměny genderových a sociálních rolí herců, jež jsou speciálně nalíčeni a oblečeni do úmyslně teatrálních kostýmů, vyznívá naprosto odlišně. Folklorní píseň, kterou obvykle zpívají muži obklopeni tanečnicemi, zní posměšně z úst Moniry převlečené za muže, jehož tanečnicemi jsou nalíčení muži.

Útlá silueta s velkým zavazadlem na pozadí mizející krajiny
Zatímco v Monirině pracích lze vysledovat silný vliv japonské kultury, Adam Buczek, který přišel studovat do Londýna a už tam zůstal, ironicky připouští, že „musel s sebou nést konceptuální zátěž svého vzdělání v oboru fotografie z Polska“. Ačkoli Adam pracuje s médii jako je video-instalace, interaktivní objekty a sochy, moji pozornost upoutal projekt z technického hlediska mnohem úspornější, což bylo pravděpodobně dáno souzněním s mými vlastními myšlenkami a vzpomínkami. Torn Out (Vytržený) — je série fotografií, na kterých jsou lidé vystřižení z krajiny a místo nich jsou na obrázcích jen černé siluety. Zarazila mě ta shoda ve vnímání. Kdysi po návratu do Běloruska, kde jsem předtím dlouho nebyla, mi jeden přítel řekl: „Působíš tady nějak nepatřičně, jako by tě vystřihli a přenesli odtud sem..“ Bylo to legrační, ale cítila jsem opravdu určitý odstup; ta krajina mi nepřipadala nepřátelská, prostě jen cizí, tak jako je člověku cizí jedině místo, kam se už nemůže vrátit.
Oblíbenou činností Nany Varveropoulou z Řecka, která zakotvila podobně jako Adam Buczek v Londýně, je pozorování krajiny. I v jejím případě mě zaujal projekt, který se zbytku její tvorby spíš vymyká a který reflektuje minulost. Projekt At Home (Doma) vznikl z příběhů několika kyperských Řeků, kteří se po třiceti letech vrátili navštívit místa, kde se narodili. Ačkoliv se báli, že najdou své rodné domy zpustlé a poničené, často zjistili, že o ně dobře pečovali turecké rodiny, které v nich žijí. Jejich staré věci se ještě užívaly a dokonce stály na stejném místě, kde je před třiceti lety nechali.
O konfliktu na Kypru jsem zpočátku moc nevěděla, ale fakta, která Nana vybrala pro svůj projekt, jej pro mě učinila hmatatelnějším než nějaký dlouhý nudný dějepisný text.

Ztracená vlast
Vojenské konflikty a příběhy utečenců jsou pro Alana Gignouxa na rozdíl od Nany hlavními tématy jeho prací. Jako fotograf nehledá svojí vlastní identitu ani nereflektuje vzpomínky, ale zajímá se o sociální problémy lidí v zemích třetího světa. Série Homeland Lost (Ztracená vlast) je fotografická esej, kde se portréty palestinských běženců staví proti nynějším obrázkům míst, která byli oni sami nebo jejich rodiče nuceni opustit kvůli válce v roce 1948 a následnému vzniku Izraele.
Většina lidí o palestinsko-izraelském konfliktu něco ví, čtou noviny a sledují televizi, vlastně už si zvykli a nijak nereagují na záběry nešťastných žen v černém, které pláčou na hrobech svých blízkých nebo truchlivě předvádí jejich portréty. Nikoho už nedojímají zaprášení neoholení muži, kteří si pohrávají se zbraněmi a ostře vykřikují cosi v arabštině. Kolik lidí na světě ale opravdu ví, co se stalo v roce 1948? Cílem projektu je vrátit se do roku 1948, kdy bylo 800 000 mužů, žen a dětí vyhnáno a více než pětset osad zničeno, aby se nemohli vrátit. Cíl projektu Homeland Lost je v tom, dát lidem, jejichž osudy byly v letech 1948-1960 změněny a přepsány, možnost promluvit a naději, že budou vyslyšeni.

Nastrojte se
Óscar Gil není utečencem ani nedobrovolným migrantem. Je příkladem úspěšného vědce ze Santa-Barbary, jehož účast na projektu In Transition pramení z jeho zájmu o uprchlíky na častých cestách po světě za různými stážemi a stipendii. Projekt Guatemalan forced migration: the politics of care in representing refugees realizoval spolu s fotografem Manuelem Gilem v roce 2008. Zaměřili se na zkoumání mechanismu prezentace běženců a nucených migrantů, který se používá k posílení obrazu jejich nouze a ospravedlňuje potřebu humanitární pomoci.
Na první fotce v páru pózují účastníci možná strojeně, ale zato podle vlastních představ a přání, na druhé jsou pak instruování k mediálně a humanitárně vděčným pózám.

Zmizelé stopy a tváře
Hrdinové projektu Marka Salvatuse z Filipín, jež vznikl na rezidenci v Seoulu, nemají pro změnu tváře vůbec. Projekt Wrapped (Zabalení) pojednává o filipínských pracujících emigrantech, kteří daleko od domova bojují za přežití svých rodin na Filipínách. Hyewa-Dong je korejská „Malá Manila“, kde se Filipínci každou neděli schází u katolického kostela a společně jedí, povídají si, prodávají filipínské zboží a mají možnost levně telefonovat domů. Mark si povídal s mnoha dělníky, poslouchal jejich vyprávění o životě a práci v cizí zemi. Ukázalo se, že většina z nich pracuje nelegálně nebo už překročila délku povoleného pobytu. Je pro ně těžké vrátit se na Filipíny, protože tam nemají žádnou možnost, jak uživit rodinu. Dělníci mu dovolili udělat desítky portrétů, ale jejich tváře jsou skryty za maskou, kruhovou ozdobou, která symbolizuje jejich sepětí s národní komunitou, ale zároveň připomíná vynucenou ztrátu osobnosti.
Nejsem hloupá, jsem Korejka
Korejský polostrov je domovem Mi Hyun, která vypráví, že když poprvé přijela do Ameriky, toužebně si přála setkávat se s více lidmi. Myslela si, že v Americe musí být spousta lidí z různých zemí, kteří se cítí trapně kvůli špatné angličtině. Mi Hyun si pověsila plakát s nápisem I am not stupid, I am a Korean (Nejsem hloupá, jsem Korejka) na stěnu své pracovny a druhý den za ní přišla technička z laboratoře, zda by měla chvilku, aby si promluvili. Přiznala se, že ráno zašla do Miiny pracovny, a když ten plakát uviděla, zamrzelo ji, že právě ona způsobila Mi takové nepříjemné pocity. Mi Hyun měla radost, že srozumitelnost a vyzývavost její práce měla tak rychlý efekt.
Otázka po normalitě a hlouposti vyvstává i u Simona Changa, který přišel studovat do Prahy z Taiwanu. Jeho série Oni vznikala v letech 2005-2008 v bohnické psychiatrické léčebně v Praze, jednom z největších ústavů ve střední Evropě. „Strávil jsem tu téměř dva roky a snažil se zachytit život a stav pacientů z pavilonu 2, kde se léčí chronické deprese. Nikdy jsem příliš nevěřil názoru lidí, kteří si myslí, že mohou jasně určit ambivalentní hranici mezi šílenstvím a normálností,“ říká Simon. Ve své fotografické práci se snaží najít si vlastní místo v západní společnosti, kde se pojmy „šílenství“ a „normálnost“ kardinálně rozcházejí s normami a hodnotami východní kultury.

Všechno, o čem jsme/jste tak dlouho snili
Poetiku Východu nalezneme i u Britky Elly Clarkové žijící v Berlíně. Přestože se Elly neustále stěhuje, nelze o ní říct, že by byla uprchlíkem. Zrealizovala i sen mnoha romantiků, když podnikla cestu po Transsibiřské magistrále. Nejen, že se přemístila z bodu A do bodu B po historické trati a fotila jako každý, ale dokázala vtáhnout do projektu dalších deset náhodných spolupasažérů. Rozdala jim fotoaparáty s prosbou, aby fotili to, co jim bude připadat v průběhu cesty zajímavé nebo důležité. „Z deseti fotoaparátů se mi vrátili jen čtyři, zato ale s úžasnými snímky,“ směje se fotografka. Aby dokázala takový projekt financovat a mohla se zúčastnit konference Transsibiria, kam se v roce 2005 přihlásila, zorganizovala předběžný prodej vlastních fotek, které přislíbila fotit pravidelně vždy v deset hodin ráno a ve čtyři odpoledne po celých deset dní cesty vlakem. Později byla tato část projektu nazvána Ebay Alternative Funding Strategy a byla vystavena v galeriích v Kanadě, Anglii, New Yorku a nedávno také v Berlíně.

Černo-bílé kapky, ale vlak ujel
Vlaky a cestování vlakem jsou témata, kterým se nejčastěji věnuje umělkyně Sylvia de Swaan žijící v Americe, Mexiku a Evropě, která jako malá přežila holokaust a v deseti emigrovala z rodného Rumunska. Její fotografická série Return (Návrat) reflektující, podobně jako většina jejich prací, paměť a její proměny v čase, začala vznikat v raných devadesátých letech, když bylo cestování uvnitř a za hranicemi Sovietského bloku svobodnější. Po deset let se snažila vystopovat uprchlické zkušenosti jejich rodičů. Svět, který za sebou zanechali, svět vybombardovaných měst, vlaků a uprchlických táborů, jejich pachy a zvuky a kulturní hodnoty, souvisel jen pramálo se světem, do nějž později vstoupili.

Demolice a gentrifikace
Emma Wilcox žije také v USA. Z jejího domu ji ale nevyhnala žádná válka, nýbrž na vlastní kůži zažitá gentrifikace, o které do té doby nic nevěděla.
Gentrifikace je rehabilitace a osidlování městských oblastí považovaných za znehodnocené. V sedmdesátých a osmdesátých letech začali movitější kvalifikovaní pracovníci, přitahovaní levnějším bydlením a lepší dostupností centrálních obchodních čtvrtí, renovovat chátrající budovy v mnoha městech. Proměnili dříve odpudivé oblasti na lákadla pro bohatší rodiny. To vedlo k obnově sousedských vztahů a zvýšení hodnoty nemovitostí, ale zároveň to způsobilo problémy vystěhovanému chudému obyvatelstvu. Mnoho těchto vysídlenců bylo vysokého věku a nebyli schopni platit vyšší nájem a další poplatky. (Čerpáno z The Columbia Electronic Encyclopedia Copyright © 2004, Columbia University Press; redakčně upraveno)
Když jsem se ptala svých kolegů, zda znají pojem gentrifikace, jen jediný z nich, Američan, hned věděl, o čem je řeč. Nicméně rasovou segregaci znají všichni, což dokazuje, že obecně v Evropě a konkrétně v Praze, ačkoliv jsme se s gentrifikací setkali, když byla naše redakce v roce 2006 vysídlena, nevidíme mezi těmito dvěma termíny souvislost, ačkoli ji známě v podobě sociálního vylučování Romů. Častěji užíváme pojem demolice, právě tento název (Demolition) zvolil Martin Zet pro poslední ročník festivalu performance v roce 2007, který se tradičně konal v ateliéru jeho otce, protože se město rozhodlo mu místo odebrat. V Americe, zejména v té její části, kde pracovala Emma, tj. v Newarku ve státě New Jersey, znají obyvatelé gentrifikaci velmi dobře. Je to pojem, který si museli zapamatovat a který musí také stále častěji používat v každodenním životě. Přesto bych si přála, abychom taková slova nepotřebovali.

Na závěr
Teprve poměrně nedávno vědci zjistili, že litosférické desky, které tvoří zemský povrch, jsou v neustálém pohybu. Právě proto vznikají zemětřesení, obvykle na hranici dvou desek. Podle vědců je velmi pravděpodobné, že některé státy, jako například Turecko, úplně zmizí z mapy. Stejný osud ale může potkat i další nádherné země. Oceány se vylijí z břehů a na pouštích začne sněžit. Víme o tom a můžeme to analyzovat podle libosti ze všech stran. Jejich pohyb ale zastavit nedokážeme. Zkoumat jev In Transition je nesmírně zábavná činnost. Tento jev se může projevit na milion způsobů a nikdy nekončí. Probíhá všude a lidé, bez ohledu na svůj jazyk, barvu kůže a migrací pokřivené vědomí, představují nesmírně zajímavý objekt pro výzkum zapáleného badatele. Litosférické desky se ale stále hýbou. A pochopení jevu a radost z toho, že jsme mu přišli na kloub, rozhodně neznamená a nikdy nebude znamenat, že ho můžeme zastavit.
Dá se ku příkladu říci, že v důsledku přesídlení se obvykle rozvíjí egocentrismus, tedy když mluvíme o jednotlivcích. V případech, kdy se jedná o skupiny lidí, se naopak formuje přehnaný pocit sounáležitosti a národnostní či etnické příslušnosti. Ale co říci o více než sto tisících běženců, kteří během tří dnů museli kvůli kyrgyzské agresi namířené proti uzbeckému obyvatelstvu opustit Kyrgyzstán, to nevím. Mimo to, ekonomické činitele mohou násilí vysvětlit, ale nikdy ospravedlnit.





Z ruštiny přeložila Anna Černá.

Popisky k projektu Sylvie de Swaan přeložil z angličtiny
Ondřej Buddeus.
Popisky k projektu Manuela a Óscara Gilových přeložila z angličtiny
Kateřina Ešnerová.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
Albánie
Červená, žlutá a modrá uprostřed ničeho
Červená, žlutá a modrá uprostřed ničeho
Jiří Ptáček
I Na plakátě ve vestibulu velkého tiranského hotelu, kde jsme se nakonec neubytovali, nás jakási turistická kancelář lákala sloganem “Albánie: poslední tajemství”. Oslovilo nás to, přestože jsme vůbec nechtěli poznávat pamětihodnosti, co přestály řádění Envera Hodži, ale pouze zjistit, co to znamená Tiranské bienále 2. Před dvěma lety se uskutečnilo poprvé a jeho patron Gian Carlo Politi se…
Číst více...
sympózium
Hrobařské Laboratorium / Konceptuální sympozium ve Vyšných Ružbachoch
Hrobařské Laboratorium / Konceptuální sympozium ve Vyšných Ružbachoch
Jiří Surůvka
Výtvarné sympozium, které pořádal spolek C+Sart tentokrát ve spolupráci s obcí Vyšné Ružbachy a Muzeem V. Löfflera v Košicích, probíhá ve dvouletých intervalech již počtvrté. Předtím bylo v Prešově (92), Vysokých Tatrách (94) a Košicích (96). Cílem kurátorů Vlado Beskida (SK) a Harma Luxe (CH) bylo v širším rámci navázat komunikaci umělců ze středoevropského prostoru (byli pozváni dva Češi, jeden…
Číst více...
reportáž
Ve stínu hrdinů
Ve stínu hrdinů
Alena Boika
Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť…
Číst více...
svaly
Dobrodružství svaloviny
Dobrodružství svaloviny
Jan Suk
"Místo vykládání potřebujeme umění milovat. Susan Sontag Před dvěma lety jsem v lublaňské galerii uviděl fotografii, záznam z performance jednoho balkánského umělce (jehož jméno jsem už dávno zapomněl), na které umělec vzpírá a posiluje. Kontrast jeho svalnatého těla zasazeného do intelektuálního kontextu galerie mne nesmírně nadchl. V tu dobu jsem zrovna četl knihu Magic of the State od…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
tisk na banerovou folii, 250 x 139 cm, 2011 / ze série deseti číslovaných exemlářů signovaných autorem
Více informací...
799,20 EUR
938 USD
tisk na banerovou folii, 250 x 139 cm, 2011 / ze série deseti číslovaných exemlářů signovaných autorem
Více informací...
799,20 EUR
938 USD
tisk na banerovou folii, 250 x 139 cm, 2011 / ze série deseti číslovaných exemlářů signovaných autorem
Více informací...
799,20 EUR
938 USD
Burning at the stake, 2014, acrylic painting on paper, 69 x 80 cm
Více informací...
1 450 EUR
1 702 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

 

Otevřeno od středy do soboty mezi 12:00 a 18:00

 

Kancelář: +44 (0) 20 8692 5157

 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

 

Shop
shop@divus.org.uk, +44 (0) 20 8692 5157

DIVUS PERLA
Areál bývalé papírny, Nádražní 101
252 46 Vrané nad Vltavou, Česká republika
ivan@divus.cz, +420 602 269 888

Otevřeno od středy do neděle od 11:00 do 18:00.
Od 15.12
do 15.1. pouze na telefonickou objednávku.

 

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno od středy do soboty od 14:00 do 19:00

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS